Jak duševní vášně mohou působiti navenek i na cizí bytost.

Jsou-li duševní vášně, provázející fantasii, prudké, mohou pozměniti nejen vlastní tělo, ale mohou i působiti rozšířeně na tělo cizí, a tímto způsobem vyvolati určité podivuhodné účinky v živlech i ve hmotách; stejně mohou odehnati i způsobiti onemocnění těla i duše. Hlavními příčinami tělesného zdraví jsou duševní vášně. Duše velmi nadšená a živou imaginací vzrušená přináší zdraví i chorobu nejen tělu vlastnímu, ale i tělu cizímu. Avicena má za to, že velbloud může padnouti, chce-li kdo tomu svou imaginací. V moči člověka psem pokousaného vidíme obrazy psů. Podobně působí i imaginace těhotné ženy na cizí tělo, neboť plodu se dostává znaků imaginované věci. Proto v groteskních představách těhotných žen dlužno hledati příčinu znetvoření plodu. Marek Damašský vypravuje o jednom takovém případě ze Santa Pietry v Pise. Císaři a českému králi Karlu byla představena dívka, která od narození byla celá chlupatá jako divé zvíře, poněvadž její matka v době těhotenství velmi často patřila v náboženském vzrušení na obrázek sv. Jana Křtitele, který visel nad jejím lůžkem.

Tak píše Avicena

o jednom člověku, jenž ochromoval podle libosti. Jediným příkladem obdobného druhu je případ Vibia, jenž nezešílel snad nešťastnou náhodou, nýbrž dobrovolně; chtěje totiž hráti šílence domníval se, že jeho šílenství je toliko geniálním přednesem a zatím zešílel opravdu. Augustin vypravuje o lidech libovolně pohybujících ušima a o jiných, kteří mohou stáhnouti kůži temenní až k čelu a zase zpět, aniž by pohnuli hlavou. Jiný se mohl opět potiti podle libosti. Také je známo, že mnozí dovedou kdykoliv prolévati slzy, jiní opět mohou dle libosti vyvrhovati požité jídlo, jakoby jejich tělo bylo pytlem. Ještě dnes nalezneme jednotlivce, umějící napodobiti hlasy ptáků a jiných zvířat tak dokonale, že jich nelze rozeznati od pravých. Sám Plinius uvádí mnoho příkladů, kdy ženy proměnily se v muže a Pontanus dosvědčuje, že za jeho doby totéž se přihodilo se ženou z Cajety a s jistou Emilií; provdavše se, proměnily se po letech v muže. Jak mocně působí imaginace na duši, ví každý, a poněvadž se přibližuje k podstatě duše lépe než smysly, proto také mocněji na ni působí. Silnou, magicky řízenou imaginací, sny a inspirací probudíme velmi často v dívkách nejvroucnější lásku. Tak vlivem snu zamilovala se Médea do Jásona. Někdy silnou imaginací nebo rozjímáním uvolní se duše z těla úplně, jak vypravuje Celsus o jednom knězi, jenž dle své vůle upadal do bezvědomí a ležel jako mrtvý; když ho bodali a pálili, nepociťoval bolestí, nýbrž ležel nepohnutě a nedýchal. Hlasité volání lidí slyšel podle svých slov jako by znělo z dálky. O předmětu tomto pojednáme šířeji ještě v dalším.

Tak Cyppus,

pozdější volený italský král, usnuv přemítaje o býčím zápasu, jehož byl vášnivým milovníkem, druhého dne se probudil s rohy na hlavě, jichž vznik nelze jinak vysvětliti, nežli že vegetativní síla vzrušenou fantasii vydrážděná pudila rohotvornou šťávu ku hlavě a vykouzlila rohy. Přemýšlí-li totiž někdo o něčem nepřetržitě, vytváří se v jeho nitru obraz představované věci, jenž reprodukuje se v krvi, která pak vtiskuje tento obraz údům, které oživuje, vlastním i cizím. Tak například imaginace těhotné ženy vtiskuje plodu znamení toužené věci, aneb imaginace člověka kousnutého vzteklým psem vyvolává v jeho moci obrazy psů. Tak mnozí náhle zešediví a jeden hoch během jediné noci působením snu vyrostl v dokonalého muže. Mnozí řadí sem i jizvy krále Dagoberta a stigmata sv. Františka; onen obával se příliš přepadení, tento pak stále rozjímal o ranách Kristových. Mnozí bývají přenášeni řekami, ohněm a nedostupnými místy, což se děje tak, že představy prudké touhy strachu neb odvahy vtiskují se duši a sloučeny s výpary dráždí ústroj v dotknutí se jeho základu a zároveň i fantasii, která je principem místního pohybu. Tak údy a orgány pohybu se podráždí a jsou nepochybně přenášeny na místo, které duše imaginovala, ovšem nikoliv viditelně, nýbrž vnitřní fantasií. Duše vládne tělem tak mocně, že je sama přenáší na místa, jež si představuje neb o nichž sní. Lze uvésti mnoho příkladů poukazujících na zázračnou moc ducha nad tělem.

Kterak vášně ducha

působí na tělo podobností napodobeného. Dále o proměně a přemístění lidí a jakými silami mohutnost imaginační nejen tělu, ale i duši vládne.

Uvedené vášně působí na tělo napodobivostí, to jest vyvolávají zjevy obdobné, je-li zároveň činná živá imaginační síla; například, dostáváme chuť, slyšíme-li něco, vidíme-li někoho jísti pikantní jídla aneb i když si to pouze představuje. Vidíme-li někoho zívati, zíváme rovněž a mnozí cítí v ústech kyselou chuť, mluví-li se o octu. Ošklivý pohled pobuřuje chuť a budí odpor. Mnozí omdlévají, spatří-li lidskou krev. Někteří mají hořko v ústech, když vidí, jak někomu je předkládáno hořké jídlo. Vilém Pařížský vypravuje o jednom člověku, jenž potřeboval-li projímadla, pohlédl pouze na lék a účinek se dostavil. Zde nepůsobily ani podstaty, ani chuť, ani vůně, nýbrž pouhá shoda představy. Z téže příčiny trpí spící ve spánku nesnesitelné útrapy pálení, když se jim zdá, že hoří, aneb že se nacházejí v plamenech, ačkoliv ve skutečnosti není ohně nablízku a vše je působenou pouze podobností představivosti. Někdy dokonce i lidská těla bývají proměněna, přetvořena a přenesena v jiná místa, což se děje sice častěji ve spánku, ale stává se i za bdění.

Jak působí zármutek,

je rovněž obecně známo, a my víme, že často pošli psi zármutkem nad smrtí svých pánů. Někdy mají takové vášně vzápětí vleklé choroby, jindy zase uzdravení. Mnozí dívajíce se z výše, chvějí se bázní, před očima se jim tmí, je jim nevolno a často pozbývají i vědomí. Někdy dochází k pláči, horečce a padoucnici, mnohdy však tyto nepříjemnosti mizí; jindy se zase projevují jiné podivuhodné účinky, jak tomu bylo u Kroisova syna, němého od narození, jemuž veliká úzkost a touha navrátily mluvu, již mu příroda tak dlouho odpírala. Tak při náhlém přepadení stávají se údy náhle neživotnými, necitlivými a nehybnými; někdy se však život do nich opět vrací. Co zmůže prudký hněv a veliká odvaha, vidíme na Alexandru Velikém, z něhož v Indii za bitvy sršel oheň a zářilo světlo. Tak i o Theodorichově otci čteme, že sršely z celého jeho těla jiskry na všechny strany a dokonce byly provázeny i sykotem. I u zvířat se toto někdy děje. Vypravuje se o jednom Tiberiově koni, že chrlil oheň.

Kterak vášně ducha mění vlastní tělo,

pozměňujíce jeho vlastnosti a působíce na ducha.

Imaginační síla neboli fantasie vládne duševním vášním závislým na smyslovém chápání. Podle různosti vášně pozměňuje a přeměňuje tato vlastní tělo různě, zjevně, pozměňujíc jeho nahodilé vlastnosti, pohybujíc duchem nahoru nebo dolů, vně neb dovnitř a rozmanitě působíc na údy. Tak v radosti je duše puzena navenek, ve strachu dovnitř, při uctivosti stoupá k hlavě. V radosti se rozšiřuje srdce, v bolu se svírá. Podobně děje se v hněvu neb úzkosti, jenomže rychleji. Hněv nebo pomstychtivost vyvolávají také horkost, červeň, trpkou chuť a průjem. Strach bývá provázen chladem, tlučením srdce, němotou a bledostí, smutek potem a barvou namodralou. I soucit, jsa jistým druhem smutku, zachvátí často tělo soucítícího, jako by bylo tělem litovaného. Je známo, že pouto lásky mezi milenci bývá někdy tak silné, že čím trpí jeden, tím trpí i druhý. Úzkost vyvolává suchost a černání. Jaký žár vyvolává milostná vášeň v játrech a žilách, vědí dobře lékaři, kteří podle těchto známek u vášnivého milence poznávají osobnost milenčinu. Tak poznal Erasistratos, že Antichos vzplál k Stratonice láskou. Je také známo, že velmi prudké vášně mohou přivoditi i smrt, a lid ví, že někdy přílišnou radostí, láskou neb nenávistí lidé umírají, ale také často se uzdravují. Tak čteme o Sofoklovi a sicilském tyranu Dionysiovi, že oba, obdrživše zprávy o svém úspěchu v tragedii, zemřeli. Jedna matka, spatřivši svého syna vraceti se z bitvy u Cannen, náhle zemřela.

O vášních ducha, jich původu, zvláštnostech a druzích.

Duchovní vášně jsou jistými pohyby neboli sklony, vyplývajícími z pojetí nějaké věci dle toho, pohlížíme-li na ni jako na věc dobrou či špatnou, příznivou či neblahou. Pojetí může býti trojí: smyslové, rozumové a duchovní; jimi se řídí duchovní vášně. Sledují-li vášně pojetí smyslové a přihlédají k časnému dobru nebo zlu z hlediska zisku nebo škody, příjemnosti nebo nepříjemnosti, nazývají se vášněmi přirozenými neb zvířecími. Sledují-li pojetí rozumové, přihlédají-li k dobru nebo zlu z hlediska ctnosti a hříchu, pochvaly a hany, užitečnosti a zbytečnosti, počestnosti a hanebnosti, nazývají se vášněmi rozumovými či dobrovolnými. Sledují-li konečně vášně pojetí duchovní a přihlédají k dobru neb zlu ze stanoviska spravedlnosti a křivdy, pravdy a klamu, nazývají se vášněmi duchovními, neboli starostmi svědomí. Podkladem duševních vášní jest však síla žádostivosti duše samé, jež dělí se na pud chtivosti a odmítání, jež různým způsobem hledí k dobru neb zlu. Pud chtivosti uvažuje mnohdy o dobru a zlu ze stanoviska obecného, a tu vzniká láska nebo rozkoš, na druhé straně pak nenávist. Aneb nevidí dobra vůbec a pak povstávají žádost a touha. Rozjímá-li o zlu jako o nepřítomném, ale hrozícím, doléhajícím, vzniká ošklivost a snaha uniknouti. Aneb dívá se na dobro i zlo jako na přítomné, a tu vzniká na jedné straně potěšení, radost a rozkoš, na straně druhé pak zármutek, soužení a bol. Odmítání uvažuje o dobru a zlu ze stanoviska obtížného dosažení nebo uhájení, útěku neb zapuzení, a to brzo s důvěrou, což vyvolává naději a odvahu, brzo s nedůvěrou, čímž vznikají zoufalství, tesknota a strach. Mnohdy stupňuje se hněvivé vzrušení až k pomstě, k níž dochází jedině následkem dřívějšího zla, jakým je utrpěná křivda nebo těžké ublížení. Tak nacházíme v duši 11 vášní: lásku, nenávist, žádost, ošklivost, radost, bolest, naději, zoufalství, odvahu, strach a hněv.

Tak uspořádala příroda síly

u člověka, aby mohl poznati vnějšími smysly věci hmotné, smysly vnitřními pak podobnosti těl a konečně duchem věci abstraktní, které nejsou ani tělesné, ani čemu tělesnému podobné. Z tohoto trojího řádu duševních sil vznikají v duši tři druhy žádostí: prvá, přirozená žádost je určitým sklonem přírody ku svému cíli, jako když kámen směřuje k zemi. Tendence tato sídli ve všem. Druhá, živočišná vztahuje se ke smyslům a dělí se v odmítavost a chtivost. Třetí žádost, duchovní, zve se vůlí a rozlišuje se od smyslné tím, že nežádá si ničeho, čeho nepochopila.
Ačkoliv sama vůle směřuje k možnému, přece, jsouc svojí podstatou svobodná, může tíhnouti i k nemožnému, jak tomu bylo u ďábla, jenž chtěl se rovnati Bohu. Vůle se stále pozměňuje k nižším silám. Z jejích zkažených žádostí vznikají čtyři vášně, jež trápí někdy tělo. První vášní je rozkošnictví, jakási změkčilost ducha nebo vůle, která se žádostivě oddává příjemným pocitům, které podávají smysly. Jinými slovy je to sklon duše k vysilujícím rozkošem. Druhá vášeň je ochabnutí, zemdlení neb rozložení sil, vznikající tím, když při rozkoši se ve sladkosti požitku rozplývá veškerá duchovní síla, jež mizí, když se mu cele podrobuje. Třetí vášní je vychloubačnost, vypínavost, když se totiž někdo domnívá, že dosáhl v něčem nejvyššího, čímž se nepřístojně honosí a vypíná. Čtvrtou a poslední vášní je škodolibost, zlomyslnost, určitá radost z neštěstí bližního, bez vlastní ho prospěchu. Pravím výslovně bez vlastního prospěchu, neboť když se někdo raduje zištně z neštěstí, které potkalo jeho bližního, činí tak více z lásky k sobě, než z nelásky k druhému. Bolest plodí čtvero opačných vášní: hnus, zármutek, strach a hoře nad zdarem druhého bez vlastní škody, což jmenujeme závistí. Je to zármutek nad cizím štěstím, jako soucit je zármutek nad cizím neštěstím.

Smysly

mají svoje orgány v hlavě, neboť smysl obecný zaujímá v mozku nejpřednější místo se silou imaginační, ačkoliv Aristoteles vykazuje smyslu obecnému místo v srdci; síla myslivá dlí v nejhořejší a střední části hlavy, paměť pak v části nejzazší. Četné jsou dále nástroje hlasu a mluvy, totiž svaly uvnitř prsou mezi boky, hrudník, plíce, průdušky, hrdlo, vše chrupavčité podle zvratných nervů, hlasivky a všechny svalovité orgány dýchání. Vlastním orgánem mluvy jsou však ústa, ve kterých se tvoří slova a řeč, a sice jazykem a průduškami, zastupujícími nástroje, podnebím vyvozujícím hlas, otevřením zubů a úst, jako u strun na lyře a konečně i nosem přispívajícím k dobrému i špatnému hlasu. Nejvýše nad pocitovou duší, rozvinující svoje síly po orgánech těla, stojí netělesný duch, jenž je povahy dvojí: na jedné straně zkoumá příčiny, vlastnosti a průběh věcí v přírodě, oddávaje se tak rozjímání o pravdě, pročež nazýváme ho duchem rozjímavým, kdežto druhá povaha či síla ducha, kterou tento rozlišuje, se zaměstnává úplně úsudky a jednáním, pročež je nazývána duchem činným.

Averrhoes

Vnitřních smyslů podle Averrhoesa je čtvero. Prvním jest smysl obecný, který shromažďuje a zpracovává všechny představy a dojmy smyslů vnějších, druhý jest smysl imaginační, jehož úkolem jest - poněvadž sám ničeho nevnímá - obrazy zachycené jinými smysly podržeti a předati je smyslu třetímu, mysli, která obrazy ty poznává a posuzuje, aby materiál takto rozlišený, spořádaný, rozpoznaný a posouzený odevzdala k uschování paměti, čtvrtému to vnitřnímu smyslu. K fantasii a síle myslivé vztahují se všeobecné rozmluvy, nařízení, žádost a nelibost, jakož i popud jednání, a co se týče duchovna, úsudek, nadání, vědomosti, moudrost, rozvaha a šťastná rozhodnost. Ona ukazuje nám ve snu budoucnost, a proto se také často nazývá fantasie duchem fantastickým; je posledním stupněm inteligence, protože dle Jamblicha je vrozena všem duševním silám, zobrazuje všechny tvary, podrobnosti druhů, účinky a viděné, nebo předává opět dojmy jiných sil jiným a donucuje věřiti tomu, co bylo viděno a rozumem pochopeno. Především hotoví si obraz podle zvláštností každé věci; tyto obrazy shromažďuje a srovnává, nalézajíc je podobnými, aneb pracujíc k tomu, aby se shodovaly; vyvolává veškeré duševní činnosti, slučuje vnější s vnitřním a působí dokonce i na tělo.

Smysly dělíme na vnější a vnitřní; vnějších obecně známých smyslů je pět a jejich základem je rovněž pět orgánů. Jsou uspořádány tak, že nejčistší jsou ony, které se nacházejí na vyšších částech těla. Oči jsou umístěny nejvýše, a proto jsou také nejčistší, neboť jsou spřízněny s povahou světla a ohně. Na druhém místě co do čistoty jsou uši, které možno přirovnati ke vzduchu. Na třetím místě je nos, jehož povaha nalézá se uprostřed mezi vzduchem a vodou. Orgán chuti jest již hutnější a přibližuje se nejvíce povaze vody, a konečně je tu po celém těle rozvětvený orgán hmatu, odpovídající zemské hustotě. Jemnější jsou ony smysly, které vnímají věci z dálky, jako zrak a sluch a do jisté míry i čich, který vzduchem vnímá mnohé, co není v jeho blízkosti. Chuť jest omezena pouze na vjemy zblízka. Pocit neboli hmat je činným ve dvojím směru, neboť nevnímá pouze věci z bezprostředního styku, ale jako zrak postřehuje prostřednictvím vzduchu, tak i hmat vnímá prostřednictvím hole neb prutu tělesa tvrdá, měkká a tekutá. Hmat jest jediný ze všech smyslů, který je společný všemu živoucímu. U člověka jest ostatně hmat smyslem nejspolehlivějším, neboť co se týče chuti a pocitu předčí sice člověk zvířata, ale v ohledu ostatních tří smyslů jsou mnohá zvířata člověka dokonalejší. Ku příkladu psi vidí, slyší a čijí ostřeji než člověk.

O složení člověka,

jeho vnějších a vnitřních smyslech a rozumu; o trojích žádostech duše a vášních vůle.

Mnozí teologové se domnívají, že Bůh tělo prvního člověka nestvořil bezprostředně, nýbrž že je sestavil a utvořil ze živlů prostřednictvím nebeských duchů; s tímto názorem souhlasí podle nauky Platonovy také Alkinoos, tvrdě, že nejvyšší Bůh je stvořitelem celého světa, tedy i bohů a démonů, kteří jsou proto nesmrtelní. Ostatní věci a druhy smrtelných bytostí stvořili z rozkazu nejvyššího boha bohové mladší, neboť kdyby je byl utvořil sám Bůh, byly by také nesmrtelné. Bohové vzali tudíž ze země, ohně, vzduchu a vody určité částice, sloučili je navzájem a utvořili takto ze všeho jedno tělo, které podrobili duši, a vykázali v něm jednotlivým citům zvláštní místa, jako hněvu prsa, žádostem břicho, ušlechtilejším smyslům hlavu, jako tvrz a záštitu těla celého. Pak došlo na různé orgány mluvy.

Konečně,

povznášeje se co nejvýše, vzývá Očekávaného jako Syna Božího následujícími slovy:

Chara Deum soboles magnum Jovis incrementum,
aspice connexo nutantem pondere mundum,
et terras, tractusque maris, coelumque profundum:
aspice venturo laetentur ut omnia seclo.
O mihi tam longae maneat pars ultima vitae,
spiritu et quantum sat erit tua dicere facta. Bohům vzácný, veliký potomku Dia, viz jak radostí chvěje se báň světa, i země, okruhy moře i hluboké nebe; viz, jak vše se raduje v budoucím věku. Ó nechť trvá mi dech ku zvěstování tvých děl.

Jsou i věštby, které zaujímají střední místo mezi věštěním přirozeným a nadpřirozeným. Tak smrti blízcí a stářím vysílení lidé předvídají někdy budoucnost, ježto, jak praví Plato ve své “Republice”, ti, jimž smysly již tolik nepřekážejí, vidí daleko ostřeji; také se přibližují stále více a více onomu místu, kam spějí, a jejich pouta jsou již uvolněna, nepodléhají více jako dříve svému tělu, a proto také snadněji vnímají světlo božského zjevení.

A poněkud dále naznačuje vyhlazení dědičného hříchu slovy:

Ie duce si qua manent sceleris, vestigia nostri
irrita, perpetuo solvent formidine terras. Za tvé vlády, jestliže zůstávají ohavné stopy naší viny, nechť zbaveny jsou země věčné hrůzy.

A připojuje:

Ille Deum vitam accipiet, divisque videbit
permixtos heroas, et ipse videbitur illis,
pacatumque reget patriis virtutibus orbem. On přijme život bohů, uzří bohy spolu s heroy, a sám bude viděn mezi nimi a bude vládnouti otcovskými ctnostmi uklidněným světem.

I potření hada a zničení dřeva smrti, to jest zničení jedu stromu poznání dobrého i zlého, naznačuje slovy:

Occidet et sarpens, et fallax herba veneni. Zahubí i hada i potměšilou bylinu jedovatou.

Avšak, že přece jen zbude jakási stopa po prvotním hříchu, naznačuje dalším:

Panea tamen suberunt. priscae vestigia fraudis. Zastaralé lži přece jen zbude sled.

Předpovídají-li

nám takoví démoni budoucnost, pak týká se poruch živelných a událostí časových, jak kdysi Sibylly Římanům věštily. Povznese-li se konečně duše ve stav nazírání, stává se sídlem vyšších duchů, dovídajíc se od nich božská tajemství božského řádu, stupňů andělských a všeho, co přísluší k poznání věčných věcí a ku spáse duší. Co se týče předpovědí budoucna, věští nám to, co souvisí s božskou prozřetelností, jako například budoucí zázraky, příchod budoucích proroků a změny zákona. Tak předpověděly Sibylly Krista, dlouho před jeho příchodem. Vergilius tušil asi blízký příchod Kristův, když vzpomněv kumejské Sibylly v básni věnované Polliovi, pěje:

Ultima Cumaei iam venit temporis aetas,
magnus ab integro seclorum nascitur ordo,
iam redit et virgo, redeunt Saturnia regna,
iam nova progenies coelo demittitur alto. Poslední již věk času dle Kumejské věštby dochází, a veliký řád ér mohutně se rodí, vrací se Panna a vláda Saturnova a již z vysokého nebe sestupuje nové potomstvo.

O nadšení a věštbách ve bdění

, o síle melancholické povahy, kterou někdy i démoni jsou vábeni do lidských těl.

Nejenom osoby spící, ale také i bdící mohou někdy věštiti, je-li jejich duše volná a je-li vedena nějakou zvláštní pohnutkou. Takové věštění jmenuje Aristoteles nadšením a odvozuje je z temperamentu melancholického. Ve svém pojednání o věštění píše: “Melancholikové umí výborně předvídati a vykládati, představujíce si rychle stav věcí a zachycujíce velmi snadno dojmy z nebeského světla”. Ve svých “Problémech” tvrdí tentýž filosof, že Sibylly a bakchantky, jakož i Niceratus ze Syrakus a Ammon věštili a básnili jenom následkem svého melancholického temperamentu. Tedy příčinou nadšení u lidí je povaha melancholická, ovšem nikoli ta, zvaná černou žlučí, jež je povahy velmi zlé a odporné, takže její převážení v lidském těle vyvolává dle fyziků a lékařů nejen šílenství, ale i posedlost lidského těla zlými duchy, nýbrž touto povahou rozumíme onu tak zvanou přirozenou a bílou žluč. Vznícena a hořící vyvolává nadšení směřující k vědě a věštbě, zvláště, působí-li ještě nějaký jiný nebeský činitel, hlavně Saturn. A poněvadž Saturn je chladný a suchý jako tato povaha, vlévá do duše denně nadšení, které posiluje a udržuje.

Proto nelze podati jednotné a vždy platné methody vykládací; protože dle Synesia jsou úkazy u těchže věcí tytéž, u podobných pak podobné, je nutno, aby ten, kdo viděl častěji jedno a totéž neb něco podobného, spojil s viděním týž neb podobný význam, působení a následek. Aristoteles praví: Pocitem posilujeme paměť, ze vzpomínek na jednu událost častěji se přihodivší povstává zkušenost, z mnoha zkušeností pak vyrůstá znenáhla umění a věda. Stejně jest nutno si počínati u snů. Proto Synesios radí, aby každý si všímal svých vlastních snů a následků takových, s nimiž ve snu viděné se shoduje, dobře si viděné i prožité zapamatoval a takovým bedlivým sebepozorováním si utvořil řadu pravidel, takže by potom každý, na nic nezapomínaje, mohl sobě sestaviti použitelnou věštebnou a vykládací metodu svých snů. Nejvýznamnější sny bývají ony, které se staly za průchodu Luny oním znamením, které ovládá devátý dům základního horoskopu, ročního horoskopu, aneb když prochází devátým znamením vůbec (Střelec). Nejpravdivější a nejspolehlivější věštby nepodává nám příroda, ani lidské umění. Budoucnost zjevují nám toliko čisté duše z božího vnuknutí. Tím řekli jsme vše, co se vztahuje na věštby a orakula.

O věštění ze snů.

Existuje též druh věštění ze snů, jak dokazují nejen filosofové a teologové, ale i dějinné doklady a denní zkušenost. Snem nevyrozumívám však obyčejné výplody fantasie ve spánku, neboť bývají liché a bezvýznamné, byvše přeneseny z bdění do spánku, neb podmíněné tělesnou poruchou. Pokud totiž tělo trpí dobrým či zlým osudem, předvádí duše spícímu obrazy, jimiž ho unavovala za bdění; často také sen klame svým opakem. Sen, který mám však na mysli, je vyvolán v duši za duševního i tělesného zdraví působením nebeského světla. Pravidla výkladů nalezneme v knihách astrologických a sice v partiích o těchto otázkách pojednávajících; pravidla ta jsou však velmi nedokonalá, neboť sny nejsou stejné u všech lidí, řídíce se kvalitou a zvláštnostmi fantasie.

Často sestupovali

lidé do jeskyně, aby znepokojovali spáče, avšak vždy byli ochromeni; konečně zanechali vůkolní obyvatelé, varování tak zřejmým trestem, jakýchkoli pokusů znepokojovati spáče. Xenokrates, jeden z vynikajících filosofů, považuje takovýto dlouhý spánek za přirozený trest, přiřčený věčností jistým duším za jejich viny. I Jan z Damašku dokazuje možnost a přirozenost takového spánku a nepokládá jej za nesmysl. Neboť, mohou-li jistí tvorové spáti po několik měsíců bez jídla a pití, vyměšování, chřadnutí a rozkladu, je totéž možné i u člověka, a to po mnoho dní, měsíců neb roků, podle napětí neb ochablosti jeho sil a duševních schopností, a to ať již je spánek vyvolán kouzelným nápojem, spavou nemocí, nemírným opojením, aneb jinými tomuto podobnými příčinami. Lékaři tvrdí, že existuje přípravek, jehož i malá dávka dostačí, aby člověk snesl po dlouhou dobu hlad, jako kdysi Eliáš posílen andělem jakýmsi pokrmem, se postil po 40 dní. Giovanni Boccacio vypravuje, že za jeho doby žil v Benátkách muž, jenž se každoročně po 40 dní postil, aniž čeho požil. A jest ještě podivuhodnější, že v téže době žila v jižním Německu paní, která po 30 roků ničeho nejedla, což by se zdálo neuvěřitelné, kdybychom neznali nového případu z doby přítomné. O bratru Mikuláši von der Flüe, švýcarském poustevníku, je známo, že po 22 let, až do své smrti, žil bez jakékoliv potravy. Pamětihodné jest, co vypravuje Theofrastos o nějakém Filinovi, že ničeho nejedl kromě mléka. Věrohodní autoři se zmiňují o rostlině, které když Skythové jednou požili, aneb aspoň v ústech drželi, nebylo jim třeba jísti, ani píti po 12 dní.

Ačkoliv

se to zdá býti neuvěřitelným, přece čteme u slovutných historiků, že byli i lidé, kteří mnoho let prospali, aniž by zestárli, což tvrdí sám Plinius o jednom chlapci, jenž unaven letním vedrem a dlouhou chůzí, prospal 57 let. Rovněž o Epimenidovi čteme, že spal v jedné jeskyni 57 let, odkudž vzniklo přísloví: Spí déle než Epimenides. Jan Damašský vypravuje o jednom unaveném německém sedláku, že ulehnuv do sena, nepřetržitě prospal podzim i zimu, až teprve v létě, když se seno spotřebovalo, nalezli ho polomrtvého, probuzeného a úžasem bez sebe. Dějiny církevní posilují víru v takové úkazy, když vypravují o sedmi spáčích, kteří prospali prý 196 let. V Norsku se nalézá pod jedním břehem jeskyně, kde spalo, jak píší Pavel diakon a Methoděj mučedník, sedm mužů, aniž jim tak dlouhý spánek nějak škodil.