Tak uspořádala příroda síly

u člověka, aby mohl poznati vnějšími smysly věci hmotné, smysly vnitřními pak podobnosti těl a konečně duchem věci abstraktní, které nejsou ani tělesné, ani čemu tělesnému podobné. Z tohoto trojího řádu duševních sil vznikají v duši tři druhy žádostí: prvá, přirozená žádost je určitým sklonem přírody ku svému cíli, jako když kámen směřuje k zemi. Tendence tato sídli ve všem. Druhá, živočišná vztahuje se ke smyslům a dělí se v odmítavost a chtivost. Třetí žádost, duchovní, zve se vůlí a rozlišuje se od smyslné tím, že nežádá si ničeho, čeho nepochopila.
Ačkoliv sama vůle směřuje k možnému, přece, jsouc svojí podstatou svobodná, může tíhnouti i k nemožnému, jak tomu bylo u ďábla, jenž chtěl se rovnati Bohu. Vůle se stále pozměňuje k nižším silám. Z jejích zkažených žádostí vznikají čtyři vášně, jež trápí někdy tělo. První vášní je rozkošnictví, jakási změkčilost ducha nebo vůle, která se žádostivě oddává příjemným pocitům, které podávají smysly. Jinými slovy je to sklon duše k vysilujícím rozkošem. Druhá vášeň je ochabnutí, zemdlení neb rozložení sil, vznikající tím, když při rozkoši se ve sladkosti požitku rozplývá veškerá duchovní síla, jež mizí, když se mu cele podrobuje. Třetí vášní je vychloubačnost, vypínavost, když se totiž někdo domnívá, že dosáhl v něčem nejvyššího, čímž se nepřístojně honosí a vypíná. Čtvrtou a poslední vášní je škodolibost, zlomyslnost, určitá radost z neštěstí bližního, bez vlastní ho prospěchu. Pravím výslovně bez vlastního prospěchu, neboť když se někdo raduje zištně z neštěstí, které potkalo jeho bližního, činí tak více z lásky k sobě, než z nelásky k druhému. Bolest plodí čtvero opačných vášní: hnus, zármutek, strach a hoře nad zdarem druhého bez vlastní škody, což jmenujeme závistí. Je to zármutek nad cizím štěstím, jako soucit je zármutek nad cizím neštěstím.