O vášních ducha, jich původu, zvláštnostech a druzích.

Duchovní vášně jsou jistými pohyby neboli sklony, vyplývajícími z pojetí nějaké věci dle toho, pohlížíme-li na ni jako na věc dobrou či špatnou, příznivou či neblahou. Pojetí může býti trojí: smyslové, rozumové a duchovní; jimi se řídí duchovní vášně. Sledují-li vášně pojetí smyslové a přihlédají k časnému dobru nebo zlu z hlediska zisku nebo škody, příjemnosti nebo nepříjemnosti, nazývají se vášněmi přirozenými neb zvířecími. Sledují-li pojetí rozumové, přihlédají-li k dobru nebo zlu z hlediska ctnosti a hříchu, pochvaly a hany, užitečnosti a zbytečnosti, počestnosti a hanebnosti, nazývají se vášněmi rozumovými či dobrovolnými. Sledují-li konečně vášně pojetí duchovní a přihlédají k dobru neb zlu ze stanoviska spravedlnosti a křivdy, pravdy a klamu, nazývají se vášněmi duchovními, neboli starostmi svědomí. Podkladem duševních vášní jest však síla žádostivosti duše samé, jež dělí se na pud chtivosti a odmítání, jež různým způsobem hledí k dobru neb zlu. Pud chtivosti uvažuje mnohdy o dobru a zlu ze stanoviska obecného, a tu vzniká láska nebo rozkoš, na druhé straně pak nenávist. Aneb nevidí dobra vůbec a pak povstávají žádost a touha. Rozjímá-li o zlu jako o nepřítomném, ale hrozícím, doléhajícím, vzniká ošklivost a snaha uniknouti. Aneb dívá se na dobro i zlo jako na přítomné, a tu vzniká na jedné straně potěšení, radost a rozkoš, na straně druhé pak zármutek, soužení a bol. Odmítání uvažuje o dobru a zlu ze stanoviska obtížného dosažení nebo uhájení, útěku neb zapuzení, a to brzo s důvěrou, což vyvolává naději a odvahu, brzo s nedůvěrou, čímž vznikají zoufalství, tesknota a strach. Mnohdy stupňuje se hněvivé vzrušení až k pomstě, k níž dochází jedině následkem dřívějšího zla, jakým je utrpěná křivda nebo těžké ublížení. Tak nacházíme v duši 11 vášní: lásku, nenávist, žádost, ošklivost, radost, bolest, naději, zoufalství, odvahu, strach a hněv.