Idem ego, cum subii convexa foramina terrae,
supposuique ferox imis mea terga cavernis,
sollicito manes, totumque tremoribus orbem concutio... Jest mi vlastní síla, kterou rozháním smutné mraky, bičuji vlny, obracím sukovité duby, zatvrzuji mraky a zemi bičuji kroupami, jsem to já, který na volném nebi stižené bratry (neboť jest mým polem) bičuji takovou silou, že naši srážkou zaznívá éter ve svém středu a ze vzedmutých mraků šlehá oheň. Sjedu-li do vyklenutých otvorů země, rozlícen tlačím se do nejhlubších jeskyní, děsím mány a duněním otřásám celým světem.

Zefyrus, zvaný také Favonius, jest pak větrem, velmi jemným, vanoucím od západu. Vane mírně, jest chladný a vlhký. Rozvazuje pouta zimy a probouzí poupata a květy. Opakem jeho jest Eurus, zvaný též Subsolanus nebo Apeleotes, vanoucí z východu, který jest vodnatý, mrakotvorný a prudké bouřlivosti. O těchto větrech pěje Ovidius:

Eurus ad auroram, Nabatheaque regna recessit,
Persidaque et radiis juga subdita matutinis,
vesper et occiduo quae littora sole tepescunt
proxima sunt Zephyro: Scythiam Septemque triones,
Horrifer invasit Boreas: contraria tellus
nubius assidius, pluvioque madescit ab Austro. Eurus k Aurorě (Jitřence) do říše Nabathejské uprchl k Persii a k pohořím vysokým za paprsků rána, Vesper (Západ) a břehy oteplované zapadajícím sluncem nejbližší jsou Zefyrovi. Do Skythie a k severu vrhá se strašlivý Boreas, zatímco protější země vlhne mračny naplněnými deštěm od Austra.

Notus jest vítr jižní, mlhotvorný a vlhký, horký a choroboplodný. Hieronymus jej nazývá číšníkem dešťů, Ovidius jej popisuje takto:

... madidis Notus evolat alis
terribilem picea tectus caligine vultum,
barba gravis nymbis, canis fluit unda capillis,
fronte sedent nebulae, rorant pennaeque sinusque. ... na mokrých Notus leží křídlech, černá smůla pokrývá jeho strašlivou tvář, vous je těžký a mračný, povodeň teče z jeho vlasů, na čele sedí mu mraky, mokvá peruť i klín.

Boreas jest opakem Notu, jest větrem severním, prudkým a skučícím, rozhání mraky, zjasňuje vzduch a poutá vodu ledem. Ovidius jej nechává takto mluviti:

Apta mihi vis est, qua tristia nubila pello,
et freta concutio, nodosaque robora verto,
induro nubes, et terras grandine pulso:
Idem ego, quum fratres coelo sum nactus aperto,
(nam mihi campus is est) tanto molimine luctor,
ut medius nostris concussibus insonet aether,
exiliantque cavis elisi nubibus ignes.

Jsou však úkazy

ještě tajemnější, např. když někdo na velikou vzdálenost může slyšeti a rozuměti, co kdo tajně mluví neb šeptá. Z živlu vzdušného pocházejí i větry, které nejsou ničím jiným, než pohybujícím a vzpínajícím se vzduchem. Hlavní jsou ony čtyři, které vanou od čtyř světových stran: Notus od jihu, Boreas od severu, Zefyrus od západu, Apeleotes neb Eurus z východu, jak je shrnul Pontanus v těchto dvou verších:

A summo Boreas, Notus imo spirat Olympo,
occasum insedit Zephyrus, venit Eurus ab ortu. Boreas od nejvyššího, Notus od nejnižšího vane Olympu, na západě sílí Zefyr, od východu přichází Eurus.

Jest ještě podivuhodnější úkaz,

že vystavíme-li za jasné noci při plném lesku Luny, jejím paprskům určitým způsobem namalované obrazy neb namalovaná písmena, rozmnoží se tvary těchto obrazů ve vzduchu, jsou vytrženy vzhůru a odrážejí se s paprsky měsíce takovým způsobem, že ten, kdo této věci rozumí, může je čísti a poznati na velikou vzdálenost, buď v samotné desce neb kruhu měsíčním. Toto umění jest velmi užitečné jmenovitě tehdy, má-li se zvěstovati tajná zpráva obleženým hradům a městům. Prováděl je kdysi Pythagoras a dnes je znají mimo mne jen nemnozí. Toto vše a ještě mnoho jiných vyšších a znamenitějších úkazů je zapřičiněno podstatou vzduchu a možno je vysvětliti matematikou a optikou. Jako tyto obrazy postřehuje oko, tak může vnímati slyšené i ucho, jak nám dokazuje ozvěna.

Aristoteles

praví ve své knize o meteorech, že tvoření se duhy v zatmělém vzduchu podobá se zrcadlení a Albert Veliký praví:
“Obrazy těl mohou se snadno a přirozeně ve vlhkém vzduchu odrážeti tak, jak obrazy věcí jsou obsaženy ve věcech.”
Aristoteles vypravuje, jak jednomu člověku, majícímu slabý zrak, byl vzduch zrcadlem, které odráželo zrakové paprsky tak, že nemohly proniknouti zpět do jeho očí, tak že se domníval, že vidí před sebou vlastní svůj obraz s obličejem k sobě obráceným. Existuje též umělý druh zrcadel, kterými lze i na velikou dálku vykouzliti ve vzduchu libovolné obrazy, které nezkušení lidé pokládají za stíny duchů aneb duši zemřelých, zatím co to jsou pouhé neživotné obrazy. Známo jest, že když někdo v temné místnosti, zbavené všeho světla, vpustí jediný paprsek co nejmenším otvorem a podloží před něj bílý papír neb ploché zrcadlo uzří vše, co se děje venku.

Také jest možné zcela přirozeně bez všeliké pověry a prostřednictví duchů, aby člověk člověku na jakoukoliv, sebedelší a třeba neznámou vzdálenost mohl zvěstovati svoje myšlenky. I když nemůžeme přesně určiti čas, ve kterém se toto děje, přece jest nutna doba asi 24 hodin. Vím, jak se takové věci dělají a sám jsem je častěji vykonal. Také je znal a konal kdysi i opat Trithemius: Plotinus vyzkoušel a učil, že určité obrazy nejen duchovní ale i hmotné, vyzařují z věcí, jako jakýsi odlesk těles, ve vzduchu pak zesílí a pak světlem a pohybem zjevují se zraku neb i jiným smyslům, a tak se nám jeví a ukazují, působíce na nás často podivuhodně. Často vidíme, jak za jižního větru tvoří se ve vzduchu jemné obláčky, ve kterých jako v zrcadlech se podrážejí vzdálené obrazy táborů, hor, koní, lidí i jiných věcí, které opět mizí, jakmile mráčky se rozplynou.

Proto mnozí filosofové se domnívali, že vzduch jest příčina snů a mnohých jiných duševních dojmů tím, že pohltiv obrazy a tvary předmětů a slov, které se v něm rozmnožily, přináší je smyslům, odkudž je přijímá fantasie a duše, která se jimi může poučiti, očekává-li tyto obrazy klidna a vášněmi nezmítána. Přes to, že tyto zobrazeniny věcí působí na smysly člověka i zvířat svou vlastní podstatou, přece jenom pokud meškají v povětří, mohou se změniti a obdržeti jiný tvar působením nebe, takže docházejí ku smyslům jednoho člověka jinak než druhého, neboť jsou odvislé od vhodných disposic přijímatelových.

Zbývá promluviti

ještě o vzduchu, jenž jest oživujícím duchem, který proudě všemi bytostmi, propůjčuje jim život a trvání, vše spojuje, vším pohybuje a vše naplňuje. Z toho důvodu učitelé židovští neřadí jej k prvkům, pokládajíce jej za prostředníka, který vše spojuje v jednotu a téměř za ducha, který posiluje ústrojí světa. Neboť pojímá do sebe vliv veškerých nebes, který předává ostatním živlům i jejich smíšeninám. Jako božské zrcadlo v sebe pojímá a uschovává tvar všech věcí, přirozených i umělých, i jakýchkoliv řečí. To vše nese v sobě a vnikaje do pórů těl lidských i živočišných. ať spí či bdí, vtiskuje jim tyto obrazy. Tím poskytuje podnět rozmanitých podivuhodných snů, věšteb a předtuch. Proto se také stává, jak se praví, že ten, kdo přechází místo, kde byl zabit člověk neb kde je pochována čerstvá mrtvola, jest stižen bázní a. strachem: poněvadž vzduch na takovém místě jest naplněn strašlivými obrazy vraždy a mysl člověka, který jej vdechuje, podobnými obrazy naplňuje a sužuje, takže je stižen strachem. Neboť vše, co se přihází náhle, od přirozenosti je děsivé.

Zbývá promluviti

ještě o vzduchu, jenž jest oživujícím duchem, který proudě všemi bytostmi, propůjčuje jim život a trvání, vše spojuje, vším pohybuje a vše naplňuje. Z toho důvodu učitelé židovští neřadí jej k prvkům, pokládajíce jej za prostředníka, který vše spojuje v jednotu a téměř za ducha, který posiluje ústrojí světa. Neboť pojímá do sebe vliv veškerých nebes, který předává ostatním živlům i jejich smíšeninám. Jako božské zrcadlo v sebe pojímá a uschovává tvar všech věcí, přirozených i umělých, i jakýchkoliv řečí. To vše nese v sobě a vnikaje do pórů těl lidských i živočišných. ať spí či bdí, vtiskuje jim tyto obrazy. Tím poskytuje podnět rozmanitých podivuhodných snů, věšteb a předtuch. Proto se také stává, jak se praví, že ten, kdo přechází místo, kde byl zabit člověk neb kde je pochována čerstvá mrtvola, jest stižen bázní a. strachem: poněvadž vzduch na takovém místě jest naplněn strašlivými obrazy vraždy a mysl člověka, který jej vdechuje, podobnými obrazy naplňuje a sužuje, takže je stižen strachem. Neboť vše, co se přihází náhle, od přirozenosti je děsivé.

Pausanius

vypravuje, že na Arkadské hoře Lykeu byl pramen, který se nazýval Agria, ku kterému putoval kněz lykaiského Jupitera, kdykoliv kraji hrozilo sucho a neúroda, a po oběti, modlitbách a posvátných prosbách, držel v ruce dubovou větévku, kterou vpustil do posvátného pramene; tu pak z rozvlněných vod počaly vystupovati páry k nebesům, které zatáhly mračny, z nichž pak zakrátko povstal déšť, jenž celý kraj občerstvil. Mnoho pravdivého o podivných vlastnostech vod mimo jiné autory napsal lékař Ruffus z Efezu, což se, pokud vím, u jiných autorů nevyskytuje.

Mimo to vypráví

Josef o podivuhodné vlastnosti jakési řeky mezi Arceou a Rafaneou, městy to v Syrii; v den sabatu tekla plným řečištěm, brzy však ubývalo jí vody vysýchajícími prameny, takže po šest dní bylo možno přejíti po suchu její řečiště, až pak opět sedmého dne, vlivem neznámých přírodních sil, opět se vrátil nadbytek vod. Proto ji nazvali tamnější obyvatelé, dle sedmého dne, Židům posvátného, řekou “Sabbatem”. Evangelium nám vypravuje o jednom rybníku, jehož vodami pohyboval anděl; kdo první potom do něho vstoupil, byl vyléčen z jakékoliv choroby. Tatáž síla a moc byla přičítána prameni ionských nymf, který býval na poli Eliorském u vsi Herakleje, vedle řeky Kytheronu, do kteréhož když se nemocný ponořil celým tělem, vystoupil z něho zdravý a neporušen, zbaven veškeré nemoci těla.

Haud aliter titubat,

quam si mera vina bibisset,
est lacus Arcadiae, Pheneum dixere priores,
ambiguis suspectus aquis, quas nocte timeto,
nocte nocent potae, sine noxa luce bibuntur. V poledne jest tvůj pramen, Ammone, rohy nesoucí, studený, ráno a večer se otepluje. U Athamantů voda zapaluje dřevo do ní vhozené, když luny ubývá. Ciconové mají řeku, jejíž voda mění útroby v balvany a v ní smočené věci pokrývá mramorem. Crathis a Sybaris sousedící vašim břehům činí vlasy podobné jantaru a zlatu. Což však je ještě divnější, jsou proudy, které mají moc změniti nejen těla, ale i ducha. Kdo neslyšel o zákeřné vodě Salmaky a ethiopských jezerech? Komu projde jejich voda hrdlem, ten zešílí neb upadne do neobyčejně těžkého opilství. Kdo hasil žízeň z pramene Clitorského, střehl se vína a radoval se jen z čisté vody. Jinak působila řeka Lyncestius; kdokoliv propustil hrdlem doušek její vody, potácel se, jakoby vypil džbány vína. Jest jezero v Arkadii, staří jej nazývali Feneum, jehož voda má dvojí vlastnost, které se v noci strachuj: v noci škodí, je-li však pita ve dne není škodlivou.

Medio tua corniger Hammon
unde die gelida est, ortuque obituque calescit.
Admotis Athamantis aquis accendere lignum
narratur minimos cum luna reccesit in orbes.
Flumen habent Cicones, quod potum saxea reddit
viscera, quod tactis inducit marmora rebus.
Crathis et hinc Sybaris vestris conterminus oris.
Electro similes faciunt auroque capillos.
Quodque magis mirum, sunt qui non corpora tantum,
verum animos etiam valeant mutare liquores.
Cui non audita est obscena Salmacis unda?
Aethiopesque tacus? quos si quis faucibus hausit,
aut furit, aut patitur mirum gravitate soporem.
Clitorio quicunque, sitim de fonte levavit,
vina fugit gaudetque meris abstemius undis.
Hinc fluit effectu dispar Lyncestius amnis.
Quem quicunque parum moderato gutture traxit.

Proto také

Thales Milétský a Hesiod viděli ve vodě původ veškerých věcí a nazvali ji ze všech živlů nejstarším a nejmocnějším, jelikož vládne nad ostatními, neboť jak praví Plinius vody pohlcují zemi, zabíjejí plameny, v podobě mraků rozprostírají se na nebi a odtud padajíce jsou příčinou všeho, co se rodí ze země. Přečetné jsou divy vod popsané Pliniem, Solinem a mnohými dějepisci, o jejichž podivuhodných vlastnostech zmiňuje se Ovidius v těchto verších:

Připisuje vodě

dvojí plodivost: plození tvorů žijících ve vodě a létajících ve vzduchu nad zemí; že však i zplození zemských bytostí dlužno připsati vodě, vysvítá z Písma, kde se praví, že po stvoření nerostly hned stromy a byliny, dokud Bůh neseslal déšť na zemi. Taková jest moc tohoto živlu, že ani duchovní znovuzrození se neobejde bez vody, jak pravil sám Kristus v rozmluvě s Nikodemem. Veliká jest síla tohoto živlu i v náboženství při svěcení a očišťování, nemenší ohně. Užitečnost vody jest nesmírná a použití rozmanité, neboť z její moci existují veškeré věci, které mají sílu ploditi, živiti a rozmnožovati.

Připisuje vodě

dvojí plodivost: plození tvorů žijících ve vodě a létajících ve vzduchu nad zemí; že však i zplození zemských bytostí dlužno připsati vodě, vysvítá z Písma, kde se praví, že po stvoření nerostly hned stromy a byliny, dokud Bůh neseslal déšť na zemi. Taková jest moc tohoto živlu, že ani duchovní znovuzrození se neobejde bez vody, jak pravil sám Kristus v rozmluvě s Nikodemem. Veliká jest síla tohoto živlu i v náboženství při svěcení a očišťování, nemenší ohně. Užitečnost vody jest nesmírná a použití rozmanité, neboť z její moci existují veškeré věci, které mají sílu ploditi, živiti a rozmnožovati.

O podivuhodné podstatě vody, vzduchu a větrů.

Neméně mocny jsou i ostatní prvky, voda a vzduch. Ani v nich nepřestává příroda působiti zázraky. Voda jest takovou nezbytností, že bez ní nemůže žíti žádný živočich. Žádná rostlina by nemohla růsti bez oplození vodou. V ní tkví zárodečná síla všech věcí, v první řadě zvířat - jichž semeno, jak víme, jest vodnaté - avšak také zárodečná síla stromů a rostlin, třebaže jejich semena jsou zemitá a musí býti zavlažena vodou, aby vydala plody, ať se to již děje sátím zemské vlhkosti, rosou neb deštěm či umělým zaléváním. Dle Mojžíše jest připisována zemi a vodě moc tvořiti živočicha.

Vezmi hrst země a ukryj ji, promývej, očišťuje ji sebevíce. Jestliže ji zanecháš nějaký čas pod širým nebem, brzo zúrodněna nebeskými silami sama ze sebe vydá rostliny, zplodí červíky a zvířata, vytvoří kaménky a zářící žíly kovu. V ní jsou utajena největší tajemství, jestliže ji očistíme uměle ohněm a promytím uvedeme v původní stav. Ona jest první látkou našeho stvoření a nejlepším lékem k pozdravení a udržení našeho života.

Základem pak všech prvků jest země. Ona jest předmětem a přijímačem všech nebeských paprsků a vlivů; obsahuje v sobě zárodky a živoucí síly všech věcí. Proto ji také rozdělujeme na živočišnou, rostlinnou a nerostnou. Plodí vše sama ze sebe, jsouc zúrodněna ostatními prvky a nebesy. Přijímá do sebe všechny plodivé síly, jest zároveň první rodičkou, středem, základem a matkou všeho.

Proto také první

velemoudří zakladatelé náboženství a obřadů nařídili, aby se modlitby, žalmy a veškeré jiné svaté obřady konaly při rozžatých světlech. Proto také Pythagoras praví: “Nemluv o Bohu bez světla,” Proto jest také nařízeno rozsvěcovati světla u mrtvol, aby byli zahnáni démonové; nesmí se odstraniti, pokud po vykonání svatých obřadů nebyla mrtvola skryta v zemi. Sám Všemohoucí ve Starém Zákoně požadoval, aby se mu obětovalo jen ohněm, a aby na oltářích vždy plál, který také u Římanů posvátné kněžky (Vestálky) stále udržovaly a střehly.