Zmíněný autor

dále uvádí, že následkem pádu z výše, velikého křiku neb delšího prodlévání pod vodou nastoupí mdloby trvající 48 hodin, takže člověk leží jako mrtvý a obličej jeho má barvu nazelenalou. Týž uvádí případ, kdy mrtvý byl pochován 72 hodin po své zdánlivé smrti a zemřel skutečně až v hrobě, jsa zaživa pochován. Uvádějí se i příznaky, podle nichž lze zdánlivě mrtvé poznati; zemrou však dojista, není-li jim pomoženo, a to buď puštěním žilou, neb jinak, což však bohužel stává se velmi zřídka. Takto jest možno, že lékaři a magové křísí mrtvé, jako kdysi Marsové a Psillové obživovali osoby usmrcené hady. Zdá se býti možným, aby takové extase trvaly dlouho, aniž člověk zmírá, právě tak, jako existuje zimní spánek plchů, krokodilů a většiny hadů, kteří přespávají zimu spánkem smrti podobným natolik, že snad jen žárem ohně jest možno je probuditi k životu. Častěji jsem pozoroval, že plch, i byl-li rozřezán, zůstal nehybný jako mrtvý a teprve, když byl vařen, dávaly částice jeho těla známky života.

Je-li to pravda,

přemáhá často při smrti prudké vytržení duši v její schránce, znemožňujíc jí jakékoliv působení na tělo, takže pocit i pohyb je opustí, ačkoliv člověk ještě doopravdy nezemřel a leží pouze delší dobu bez projevu života jako mrtvý. Zvláště za moru se stávalo velmi často, že mnozí z pochovaných ve hrobě obživli, což se stávalo zvláště u žen trpících nemocemi dělohy. Rabbi Mojžíš vypravuje podle jedné knihy Galenovy, že kdosi onemocněl strnulostí, jež trvala šest dní, po kteroužto dobu ani nejedl, ani nepil a jeho tepny byly tvrdé. V téže knize se také praví, že jednomu vodnatelnému přestala bíti tepna, celé tělo jeho znehybnělo, srdce více netlouklo, takže ležel jako umrlý.

Neboť se dočítáme o mnohých, kteří zahynuli ve vodě, v ohni, ve válce, neb jinak, že po několika dnech opět obživli, jak Plinius dosvědčuje o konsulu Aviolovi, L. Lamiovi, Coeliu Tuberonovi, Corsidiovi, Gabienovi a j. Podobně čteme o bajkaři Ezopovi, Tindareovi, Herkulovi a o Palicích, synech Jupitera a Thalie, kteří zemřevše, znovu ožili. Mnohé vzkřísili i magové a lékaři, jak svědčí dějiny o Asklepiovi a jak již dříve jsme podle Juby, Xantha a Filostrata vypravovali o Arabu Tillovi a o Apolloniovi z Tyany. Dočítáme se také o jistém Glauku, jenž když náhle zemřel, byl lékaři neočekávaně vzkříšen bylinou, zvanou drak; jiní pravili, že byl vzkříšen jakýmsi medovým přípravkem, z čehož vzniklo přísloví: Glaukos byl vzkříšen medem. Apuleius, jenž rovněž líčí jeden takový oživovací způsob, praví o egyptském proroku Zachlovi: prorok položiv jednu bylinku na ústa a druhou na prsa mrtvoly, obrátil se k východu a tiše a značně prosil majestátně vycházející slunce, načež slavnostně ukázal přítomným veliký zázrak: prsa se vzdouvají a zvedají, tepna počíná bíti, duch vstupuje opět do těla, mrtvola se zvedá a mladík mluví.

O křísení mrtvých, dlouhotrvajícím spánku a hladovění.

Arabští filosofové se domnívají, že někteří lidé, kteří se povznesli nad síly tělesné a nad smyslovost vůbec, jsou s to po jejím přemožení s pomocí nebes a inteligencí přijati do sebe božskou sílu. Protože lidské duše jsou nesmrtelné a duší dokonalých jsou poslušni všichni duchové, mají magové za to, že dokonalí lidé mohou silami nižší duše odloučené již od jejich umírajících těl povolati do nich zpět stejně, jako zabitou lasičku křísí dech její matky, aneb jako lvi křísí svoje mrtvá mláďata nepřetržitým na ně dýcháním. Protože vše podobné aplikováno na podobné, dostává podobnou povahu a ježto všemu, co trpí a co přijalo působení činného principu, dostává se i jeho povahy, domníváme se, že k takovému obživnutí přispívají i určité byliny a magické přípravky. Takové prostředky se prý připravovaly z popelu fénixe a ze svlečené hadí kůže, což by se mohlo považovati za vybájené a nemožné, kdyby dějiny toho nepotvrzovaly.

Tak manželka

Ciceronova předpověděla, že její choť se stane příštího roku konsulem, ježto chtějíc po vykonané oběti pohlédnouti do popelu, spatřila, jak z něho náhle vyrazil plamen. Plinius dí, že bledý, temně šelestící oheň, oznamuje změnu počasí, déšť předpovídají oharky ve svítilnách, plápolá-li oheň nepokojně, vrhají-li světla ze sebe plameny, aneb nelze-li svítilen skoro ani rozžati, hromadí-li se jiskry aneb lpějí-li na žárovém kotli po jeho vyzdvižení žhavé saze, vyrazí-li z popele plamen a vrhá-li kolem sebe jiskry, spéká-li se oheň na ohništi neb září-li silně uhlí, nastane brzo vítr. K těmto uměním věšteckým patří také ještě kapnomantie, zvaná tak od kouře, poněvadž sleduje plameny a kouř, jich barvy, zvuky, pohyby a všímá si, zda vystupují vzhůru, neb jsou-li sraženy dolů, či zda krouží, jak Statius naznačuje v následujících verších:

Vincatur pietas, poneque altaria virgo,
quaeramus superos, facit illa acieque fagaci
sanguineos flammarum apices, genitumque per auras
ignem, et clara tamen mediae fastigia lucis
orta, docet nunc in speciem serpentis inanem
ancipiti gyro volvi, frangitque rubore. Nechť je přemožena zbožnost, dej panno, ať na oltářích se dotážeme bohů! Pozoruje ona moudrým pohledem krvavé vrcholy pochodně, k nebi planoucí oheň, a uprostřed pochodně vzniká jasná světelná zář a plamen se dme v neblahý obraz hada a krouží a láme se červeně.

Ohňů a plamenů se dotazovali staří o radu i v jícnech Etny a na předhoří Nymfeiu u Apollonie a pokládali za dobré znamení, když plamen nevrátil předmětů hozených do jícnu; vymrštil-li je zpět, pak bylo to znamením nepříznivým. Též o tom pojednáme později ve stati o orakulích.

Do tohoto poháru byly vkládány zlaté, stříbrné plíšky a drahokamy, popsané určitými jmény, charaktery a obrazy. Sem náleží také lití olova neb vosku do vody, z něhož se vytvářejí potom tvary k našemu přání se vztahující. Existovaly i věštebné prameny, jako pramen u Patrasu v Achaji a v Epidauru, nazývající se vodami Junoninými; bude o nich zmínka později, až promluvíme o orakulích. Pak sem náleží tak zvané věštby rybí, konané v Lykii na místě zvaném Dina. Blízko moře, v háji Apollonovi zasvěceném, byla v suchém písku vykopána jáma, do které věštec házel pečené maso; náhle se naplnila jáma vodou a objevilo se veliké množství ryb a jiných podivných a neznámých zvířátek, z jichž tvarů věštec věštil. Podrobně o tom vypráví podle Polycharma historik Athenaios ve stati o obyvatelích Lykie. Aeromantie věští ze vzduchu, z vanutí větru, z duhy, kruhů kolem měsíce a slunce, z mlhy a mraků, jakož i z obrazů objevujících se v mracích a ve vzduchu. Pyromantie věští z povahy ohně, vlasatic, ohnivých barev a ze zjevů a obrazů v ohni.

Geomantie

věští z pohybů, hluku, dmutí, chvění, trhlin, otvorů a výparů země a jiných podobných úkazů. O umění tom psal Arab Almadel. Existuje také ještě jiný druh geomantie, věštící z bodů na zemi naznačených, o kterém však nebudeme nyní pojednávati, míníce tak učiniti později. Hydromantie věští z vody, z jejího proudu, přibývání a ubývání, z rozvlnění, zabarvení a podobně. Sem patří také vidiny ve vodách, způsob věštění vynalezený Peršany. Varro vypravuje o jednom chlapci, že viděl ve vodě obraz Merkura, jenž mu sdělil ve 150 verších průběh války s Mithridatem. I Numa Pompilius pěstoval, jak známo, hydromantii, citovav zjevy bohů ve vodě a zvídaje tak budoucnost. Též Pythágoras žijící velmi dlouho po Numovi věnoval se tomuto umění. Assyřané velmi si cenili oné hydromantie, nazývané dle poháru vodou naplněným lekanomantií.

O geomantii,

hydromantii, aeromantii, pyromantii, čtyřech základech věštění.

Živly nás poučují o budoucnosti, těhotné osudy a podle nich jsou nazvány čtyři veleznámé druhy umění věšteckého: geomantie, hydromantie, aeromantie a pyromantie. Jimi se asi chlubí ona Lucanova kouzelnice, praví-li:

At verum, tellus, aer, aetherque, chaosque,
aequoraque et campi, Rhodopeia saxa loquentur. A pravdu poví země, vzduch, éter a chaos, hladiny vod a nivy, i Rhodopské skály.

Matce Palaridově

se zdálo, že ze sochy Merkurovy vytéká krev, jež zaplavuje celý dům a matce Dionysiově, že porodila satyra, kterýž podivuhodný sen se vyplnil. Když manželka Tarquinia Prisca viděla plamen, olizující hlavu Servia Tullia, předpověděla mu vladařství. Když se po dobytí Troje Aeneas přel se svým otcem Anchisem o vystěhování, objevil se na temeni Ascaniově plamen, aniž mu uškodil, jenž předpověděl Ascaniovi vládu a pohnul rodinu k vystěhování. Všechna veliká neštěstí byla předpověděna zázračnými znameními a mimořádnými zjevy. Tak čteme u Plinia, že za konsulátu M. Attilia a C. Portia pršelo mléko a krev, což předpovídalo, že příštího roku napadne Řím těžký mor. Rovněž v Lukanii pršelo houbovité železo rok před usmrcením M. Crassa; s ním přišli o život všichni lukanští vojínové, jichž ve vojsku bylo mnoho. Za konsulátu L. Paula a C. Marcella pršela vlna blízko tvrze Corisanum, kde rok po té byl usmrcen T. Annius Milo. V cimbrických válkách byl slyšen z nebe třeskot zbraní a hlahol trub a Livius, popisuje válku makedonskou, praví: toho roku, kdy Hannibal zemřel, pršela po celé dva dny krev. A ve svém popisu druhé války punské sděluje, že v době, kdy Hannibal pustošil Italii, pršela krvavá voda. Krátce před neštěstím u Leuktry zařinčely v chrámu Herkulově ve Spartě zbraně a v téže době otevřela se v thebském chrámu Herkulově závorami uzavřená vrata sama od sebe a zbraně na zdích pověšené byly nalezeny na zemi. Z podobných znamení lze souditi i na podobné události, jak se druhdy dělo. Nesmí se však při tom zapomenouti na vlivy nebeské, o čem obšírně pojednáme v následujícím.

O věštění z blesků, jak vykládati závažné a mimořádné zjevy.

O věštění z blesku a o výkladu zázračných znamení a mimořádných zjevů vypěstovali etrurští vidci a kněží zvláštní vědu. Rozdělovali nebe na 16 krajů, pojmenovaných zvláštním jménem. Mimo to znali 11 druhů blesku a 9 bohů, již jimi vrhali, a vysvětlovali, co blesky z každé strany znamenají. Že zázračná znamení a mimořádné zjevy vždy něco značí, jest jisto, jenom je nutno, aby vykladač takových znamení byl velmi zběhlý ve srovnávání podobného a důkladně znal i současné záležitosti knížat a zemí. Neboť nebeská péče o knížata, národy a země je tak veliká, že ji nebe sděluje prostřednictvím hvězd, zázračných znamení, mimořádných zjevů, předzvěstí a napomenutí. Když v dřívějších dobách ukázal se týž neb podobný zjev, uvažovalo se o tom, co po něm následovalo a předpovídalo se buď totéž, aneb podobné: neboť tytéž věci mají tytéž znaky podobné. Zrození nebo smrti mnoha výtečných mužů a králů předcházela vždy podivuhodná znamení. Tak snášeli mravenci, jak vypravuje Cicero, Midovi, když byl ještě hochem, do úst pšeničná zrna, předpovídajíce mu takto veliké bohatství. Když Platon spal v kolébce, usazovaly se včelky na jeho rtech, čímž předpovídaly jemu líbeznou řeč. Když Hekuba nosila Parida pod srdcem, zdálo se jí, že porodila hořící pochodeň, hrozící zapáliti Troju a celou Asii.

Proto považovali staří

vždy za vysoce důležité, stalo-li se s vnitřnostmi něco neobyčejného; když například Sulla obětoval u Laurenta, ukázalo se cosi koruně podobného na hořejším laloku jater, o čemž prohlásil haruspex Posthumius, že je to znamením vítězství a vladařství; Posthumius nutil také Sullu, aby vnitřnosti požil. I barvy vnitřností jest si povšimnouti; Lucanus praví:

Terruit ipse color vatem: nam pollida tetris
viscera tincta notis, gelidoque infecta cruore
plurimus asperso variabat sanguine livor. Pouhá barva poděsila věštce, neboť svrchovaná bledost měnila útroby zasažené ohavnými skrvrnami a zbrocené ssedlou krví prolitou ze žil stříkající.

Umění tato byla kdysi v tak veliké vážnost, že jich používali i nejmocnější a nejmoudřejší mužové; ani senát, ani králové ničeho nepodnikli bez auspicií. Nyní vše odstranila lidská nedbalost a autorita otců.

Pak zkoumali i srdce. Bylo-li obětní zvíře bez srdce aneb chyběla-li hlavní část jater, považovali to za neblahé auspicie, nazvané auspiciemi smírnými, neboli vyžadujícími smírné oběti. Rovněž se pokládalo za neblahé znamení, uteklo-li zvíře od oltáře aneb když, udeřeno byvši, zařvalo, neb svalilo-li se na nepravou stranu těla. Tak čteme, že při obětech Julia Caesara onoho dne, kdy zasedl v rudém hávu na zlatou stolici, chybělo dvakrát srdce ve vnitřnostech. Když Marius obětoval u Utiky, chyběla játra, taktéž když obětoval M. Marcellus. Když obětovali konsulové C. Claudius a L. Petellius, uschla najednou játra; tento zanedlouho onemocněl a zemřel, onen pak sešel se světa zbraní Ligurů. Všeobecně se věřilo, že k takovým věštbám obětním dochází působením božským aneb demonickým.

Et fibris sit nulla fides, sed conditor artis
finxerit ille Tages - - - A žilkám nebudiž věřeno, neb tvůrce umění to zjistil, onen Tages. . .

Z vnitřností pokládalo římské náboženství za nejzpůsobilejší ku věštění játra: proto augurové, předpovídající z vnitřností obětovaných zvířat, pozorovali nejprve játra, z nichž jednu polovici věnovali občanům vlastní země, druhou pak nepřátelům. Srovnávajíce obě části, předpovídali augurové oněm či těmto vítězství. V následujících verších Lucanových čteme, že z vnitřností předpověděli porážku Pompejanů a vítězství císařských:

Quodque nefas nullis impune apparuit extis,
ecce vidit capiti fibrarum increscere molem.
Alterius capítis pars aegra et marcida pendet,
pars micat, et celeri venas movet improba pulsu. Vždy zlo naznačují vnitřnosti, a nyní viděl na hrotu nakupenu žilnatou hmotu: na jedné straně visí část chorobná a skleslá, na druhé pak část kypí a rychlým tepem nedobrá pohybuje žilami.

Nejpodivuhodnější způsob rady věštebními ptáky nalézáme u těch, kteří rozuměli ptačí řeči. Ve starých dobách byli to Melampus, Teiresias, Thales a zvláště Apollonios z Tyany, jenž výborně rozuměl řeči ptáků. Filostratos a Porfyrios vyprávějí o něm, že sedě jednou ve společnosti svých přátel, pozoroval vrabce na stromě; k nim přiletěl odněkud jiný vrabec silně a mnoho cvrlikající, jenž brzy opět odletěl. Pojednou se všichni zvedli a odletěli za ním. Tu pravil Apollonios: onen vrabec zvěstoval ostatním, že blízko města upadl osel s nákladem pšenice, jež se rozsypala na zemi. Po těch slovech někteří odešli, aby se přesvědčili, je-li tomu tak, jak řekl Apollonios a k svému úžasu shledali, že měl pravdu. Jen platonik Porfyrios praví ve 3. knize o obětech, že to byla vlaštovka. Jisto je, že každý zvuk zvířete vyjadřuje určitou jeho žádost, pocit, ať již radostný či smutný neb hněvivý. A nelze se diviti, že mnozí cvičení lidé těmto zvukům porozumí. Jak Plinius sděluje, prozradil toto umění Demokritos, vyjmenovav ptáky, z jejichž sražené krve vzniká had; požije-li někdo tohoto hada, porozumí ptačí řeči. A Hermes praví: Vypraví-li se kdo na honbu určitého listopadového dne a uvaří-li poprvé chyceného ptáka se srdcem lišky, pak všichni, kdo tohoto jídla požijí, porozumí řečem ptáků a zvířat. Arabové tvrdí, že všichni, kdož pojedli srdce neb jater dračích, porozumí myšlenkám zvířat a platonik Proklos se domníval a napsal, že srdce krtkovo přispívá k porozumění předtuch. I vnitřnosti obětních zvířat sloužily ku věštění a auspiciím, jichž objevitelem byl Tages, o němž pěje Lucanus:

Ku ptákům

předpovídajícím budoucnost letem patří sokoli, orli, supi, jeřábi, labutě a pod.; nutno pozorovati jejich let, zda letí pomalu či rychle, vpravo či vlevo a kolik jich letí. Rychlý let jeřábů věští špatné počasí, pomalý pak počasí jasné. Letí-li dva ptáci pohromadě, je to znamení neblahé, poněvadž dvojka je číslem zmatku. Podobně i jinde dlužno si všímati číselného poměru a přihlížeti ve výkladu k podobnosti, jak poučuje u Vergilia přepodobněná Venuše svého syna Ainea:

Ni frusta augurium vani docuere parentes.
Aspice bis senos laetantes agmine cygnos
aetherea quos lapsa plaga Jovis ales aperto
turbabat coelo, nunc terras ordine longo,
aut capere, aut captas jam despectare videntur:
ut reduces illi ludunt stridentibus alis,
et coetu cinxere polum, cantumque dedere:
haud aliter pupposque tuae pubesque tuorum
aut portum tenet, aut pleno jubit ostia velo. Neučili mne rodiče marně auguriím. Viz na éteru šik dvanácti labutí radostných, které rozhání Diův pták, vrhnuv se na ně z otevřeného nebe, že nyní dlouhou řadou dosahují buď země, neb hledí na ni jako na útočiště: a jako ony mimo nebezpečí mávají křídly a v hejnu obletují nebem, vydávajíce zpěv, nejinak druhové tvoji a jejich děti, buď přistáli, neb plnými plachtami se přístavu blíží.

Foedaque sic volucris venturi nuncia luctus.
Ignavus bubo, dirum mortalibus omen. Tak obludný pták, zvěstující nadcházející žal, lenivý výr, předzvěst zla smrtelníkům.

Ale labuť, roztomilý, Venuši odpovídající a Foibovi zasvěcený pták, je jednou z nejšťastnějších předzvěstí, zvláště plavcům, poněvadž se nikdy nepotopí. Ovidius proto pěje:

Cygnus in auspiciis semper laetissimus ales. Labuť v auspiciích vždy nejradostnější pták.

Věštební ptáci jsou i ti, kteří dávají auspicie hlasem a zpěvem, jako havran, datel, vrána, o které zpívá Vergilius:

Saepe sinistra cava praedixit ab illice corvix. Často neblahé nám z dubu zvěstuje osudná vrána.

Vilém Pařížský však praví, že tohoto smyslu nepochopí nikdo, neboť se přibližuje svojí podobností daru prorockému. Jím propůjčila příroda některým zvířatům přímo zázračnou divinační schopnost, jakou vidíme kupř. u mnohých psů, kteří svým pudem věští loupežníky a neznámé osoby ukryté, načež se na ně vrhají s vyceněnými zuby. Stejně předvídali supi budoucí porážky na bojištích a shromažďují se na takových místech, větříce kořist. Tímto pudem poznávají koroptve svoji matku, kterou nikdy neviděly a opouštějí onu, která jejich matce vejce ukradla a vyseděla. Tímto pocitem zmocňuje se často člověka strach a hrůza, když se něco přihodí, o čem ničeho neví, aniž čeho tuší. Tak loupežník ukrytý v domě budí v jeho obyvatelích určitý nepokoj, strach a hrůzu, aniž by o jeho přítomnosti věděli. Samozřejmě týká se to jen lidí některých, nikoliv všech. Mnohý pociťuje v domě přítomnost nevěstky, aniž by věděl, že je přítomna. Z historie je známo, že jistý Egypťan, jménem Heraiskus, muž bohem osvícený, poznával špatné ženy nejen očima, ale i tělem, a to z veliké dálky, pročež býval zachvacován v takových případech silným bolením hlavy. Vilém Pařížský se zmiňuje o jedné dívce v současné době, že vycítila na vzdálenost dvou mil svého milence, který ji navštěvoval. Týž vypravuje o jednom čápu, že čichem poznal nevěrnost své samičky, načež svolal čápy a vše jim sdělil; shromáždění čápi uznali jednomyslně samičku vinnou a usmrtili ji. Týž vypravuje o jednom koni, že se pářil nevědomky se svojí matkou a když později seznal svůj omyl, sám si ukousal pohlavní ústroje, aby se za zločin potrestal. Podobné příběhy vypravují o koních Aristoteles, Varro a Plinius; poslední vypravuje tuto podivuhodnou událost: Zmije přicházívala denně ke stolu jednoho Egypťana, jenž ji krmil. Jednou tam vrhla mláďata a jedno z nich uštklo syna hostitelova; zmije zabila své mládě a vícekráte do domu přišla. Z těchto příkladů vidíme, že zvířata jsou prostoupena světlem předtuchy a tušení a že se znaky hmot v jejich vzezření odrážejí, stejně jako i v jejich pohybu, hlasu, letu, chodu, barvě, potravě a pod. Neboť podle platoniků sídlí v dolních věcech jistá síla, větším dílem se shodující s těmi horními, a proto vidíme harmonovat zvířata s těly nebeskými a jejich těla i přirozenost jaksi obdařeny takovými silami, které odpovídají horním, jim odtud propůjčeným. Uvažujeme tudíž o tom, která ze zvířat odpovídají Saturnu, Jupiteru, Martu atd.; podle jejich vlastností vyzkoumáme i předzvěsti. Tímto způsobem označují všichni ptáci saturnští a martičtí, jako sovy, sýci a ostatní již uvedení, blížící se smrt a neštěstí; také výr, tento osamělý, noční saturnský pták, je jedním z nejnešťastnějších znamení. Básník o něm dí:

Jak zkoumají se světlem přírodního smyslu auspicie a několik pravidel k pokusům.

O teologu Orfeovi čteme, že se naučil nejdříve znáti věštebná zvířata a ptáky, poukázav na význam augurií, jichž si staří národové velmi vážili a jež se zakládají na zákonech světla přírodního smyslu; zdá se, jakoby jakési předvídavé světlo sestupovalo na čtvernožce, ptáky a jiné tvory a činilo je schopnými k předpovídání budoucnosti. Totéž se domníval Vergil, pěje-li:

Haud equidem credo, quia sit divinitus illis
ingenium, aut rerum fato prudentia major. Proto právě věřím, že jest v nich božský duch, aneb osudové vyšší porozumění věcí.