O síle písma, zažehnávání a nápisech.

Účelem slov a řečí je projeviti nitro duše, vyjádřiti nejtajnější myšlenky a oznámiti vůli mluvícího. Písmo je však posledním projevem ducha, je souhrnem, určením, ohraničením a opětováním řečí a slov. Co tkví v duchu, hlasu, slovu a řeči, lze vyjádřiti hlasem, a tak také vše, co lze vyjádřiti, lze napsati. Magové proto tvrdí, že při každém díle nutno použíti jak zaříkávání, tak i psaného, neboť tím vším vyjadřuje operatér svoji vůli. Sbíráme-li byliny aneb kameny, jest nutno vysloviti, za jakým účelem tak činíme. Zhotovujeme-li obrazec, nevyslovíme pouze jeho účelu slovy, nýbrž vyjádříme jej i písemně. I Albert schvaluje ve svém “Zrcadle” zaříkávání a psaní, poněvadž bez nich by byla naše díla bez úspěchu. Neboť zdar nepřináší zařízení určité věci, nýbrž způsob, kterým se ona věc provádí.

Všichni básníci

o tomto předmětu pějí a filosofové také nepopírají, že kouzelnými formulemi lze mnoho podivného vykonati, jako ku příkladu zničiti setbu, zahnati a přivolati bouři, léčiti choroby a podobné. Cato léčíval dobytčí nemoce jistými kouzelnými formulemi, které nalezneme ještě v jeho spisech o rolnictví. I Šalamoun znal, jak praví Josef, podobná kouzla. Afričan Celsus vypravuje, že podle nauky egyptské léčí se tělo 36 démony, kteří ovládají jednotlivé tělesné části a shodují se s týmž počtem zvířetníkových dekánů. Tito démoni bývají voláni zvláštními formulemi, aby chorobné části těla uzdravovali.

Vším tím chlubí se kouzelnice u Ovidia, když praví:

Cum volui ripis ipsis mirantibus amnes
in fontes rediere suos, concussaque sisto:
Stantia concutio cantu freta, nubila pello,
nubilaque induco, ventos abigoque vocaque:
vipereas rumpo verbis et carmine fauces,
vivaque saxa sua convulsaque robora terra,
et sylvas moveo, jubeoque tremiscere montes,
et mugire solum, manesque exire sepulchris,
te quoque luna traho - - - Chci-li, v udivených březích tekou řeky do svých pramenů, příboj utišuji a klidné vody zaklínáním vzbouřím, mraky zaháním i přivolám, větry tiším i probouzím; hrdla zmijí lámu slovy a zpěvem, pohybuji svojí vznícenou silou oživeným i balvany, zemí i lesy, poroučím, aby se třásly hory, otevírala země a mrtví vycházeli z hrobů. I tebe, Luno, stahuji...

Ovidius praví v jedné své básni:

Carmine laesa Ceres sterilem vanescit in herbam,
deficiunt laesi carmine fontis aquae.
Illicibus glandes cantataque vitibus uva
decidit, et nullo poma movente fluunt... Ceres poraněná zaklínáním neplodnost přivádí v bylinu, vysychají vody pramene kouzlem poraněmé; z dubů žaludy, hrozny z révy a ovoce ze stromů padají, ač nikdo netřese.

Kdyby to nebylo pravdou, nenalezli bychom v zákonech tak přísných trestů pro ty, kdož ovoce očarovali.
Tibullus praví o jedné čarodějce:

Hanc ego de coelo ducentem sidera vidi,
fluminis haec rapidi carmine vertit iter.
Haec cantu finditque solum, manesque sepulchris
elicit, et tepido devocat ossa rogo.
Cum libet, haec tristi depellit nubila coelo:
Cum libet, aestivo convocat orbe nives. Viděl jsem, jak z nebe stahovala hvězdy, jak měnila cestu řeky náhlým zaříkáním. Tímto i zemi sápala a duše lákala z hrobů a kosti zbavovala horkého ohně. Chce-li, zahání jím mraky z nebe, chce-li, v létě svolává z nebe sněhy.

Krátce před těmito verši pak:

Carmen Thessalicum dura in praecordia fluxit,
non fatis adductus amor. Zpěv thessálský vnikl ve tvrdá prsa, neboť osud nepřivodil lásky.

A na jiném místě:

Mens hausti nulla sanie polluta veneni
excantata perit. Mysl se mate nikoliv požitím kouzelného jedu, ale zaklínáním.

Podobně zpívá Vergilius v Damonu:

Carmina vel coelo possunt deducere lunam.
Carminibus Circe socios mutavit Ulyssis.
Frigidus in pratis contando rumpitur anguis,
Atque satas alto vidi traducere messes. Zpěvy mohou z nebe strhnouti lunu, zpěvy Kirké proměnila druhy Odysseovy, zaklínáním puká i zmrzlý had na lukách, ba i setbu jsem viděl přenášeti ve vzduchu jinam.

O podivné moci zaříkávání.

Kouzelné formule či zpěvy jsou prý tak mocné, že se lidé domnívají, že mohou zvrátiti celou přírodu. Apuleius praví, že magickým zaklínáním lze obrátiti tok rychlých vodních proudů, upokojiti moře, utišiti větry, zastaviti slunce, stáhnouti z nebe měsíc, strhnouti hvězdy, proměniti den v noc a ji prodloužiti. Lucanus pěje o tomto předmětu:

Cessa vere vices rerum, dilataque longa
haesit nocte dies, legi non paruit aether,
torpuit et praeceps audito carmine mundus. Zmizely věru síly věcí, dlouhou nocí spoután byl den; éther vymkl se zákonu, ustrnul náhle svět zaslechnutým zpěvem.

O souvislých řečech a zpěvech, moci zaříkávání a zaklínání.

Mimo síly slova a jmen existuje síla ještě mocnější, a to v souvislých řečech skrytou v nich pravdou, která působí, mění, poutá a zabraňuje, takže zatemňována ještě více září a bojem proti ní se upevňuje. Tato síla pravdy nezáleží ve slovech jednoduchých, nýbrž v celých větách, jimiž se něco tvrdí nebo popírá; sem patří zpěvy, exorcismy a podobně. Ve zpěvech a modlitbách, jimiž chceme přitáhnouti sílu nějaké hvězdy aneb vyšší bytosti, jest nám přesně přihlédati k silám, účinkům a zařízením s určitou hvězdou shodným; o darech a moci hvězd nutno se zmiňovati ve zpěvech pochvalně, vznešeně a slavně; avšak chceme-li co překaziti a zničiti, nutno to snižovati a zavrhovati. Čeho chceme dosíci, o to jest nám snažně prositi, naproti tomu chceme-li co zničiti a překaziti, pak jest nám žalovati a nenáviděti. Sluší se, aby mluva takových zpěvů byla krásná a elegantní a aby se svým členěním shodovala s určitým poměrem číselným a měrným s předmětem souhlasícím. Mimo to magové předpisují, abychom se při vzývání a prosbě dovolávali jména některé hvězdy nebo vyšší bytosti, vztahující se ke zpěvu, jejich zázraků, běhu a drah v její sféře, jejího světla, vznešenosti jejich vládců, její krásy a jasu, mocných a zázračných sil, které obsahuje a podobně. Tak u Apuleja Psyché vzývá Cereru: “Prosím a vzývám tě při tvé plodonosné pravici, při radostných obřadech obžínek, při tichých tajemstvích košů, při letu služebníků tvých, draků, při brázdách sicilské země, nádherném vozu, houževnaté zemi, při skvělé svatbě Proserpiny, při stopách zářících nálezů dcery a při všem ostatním, co attická svatyně v Eleusině mlčením zahaluje.” Mimo vzývání všelikých jmen hvězd vyžadují magové, aby se vzývala i jména inteligencí hvězdám vládnoucích, o nichž pojednáme na vhodném místě. Kdo by si přál v tomto ohledu příkladů podrobnějších, nechť si přečte hymny Orfeovy, neboť v magii přírodní není ničeho působivějšího, dbáme-li pozorně správné harmonie a jiných okolností mudrcům známým. Vraťme se však k našemu předmětu. Takové zpěvy, odpovídající řádu hvězd a podle předpisu přednesené jsou plny ducha a smyslu a použije-li se jich ve vhodné době s prudkou vášní, soustřeďují v zaklínači - v důsledku čísla a míry svých článků a z nich pramenícího tvaru a intensity imaginace - nejvyšší moc a na zaklínaný předmět působí bezprostředně, aby jej okouzlily nebo řídily ve smyslu magovy vášně a řeči. Nástrojem čaroděje je však velmi čistý, harmonický, teplý a životný duch, provázený pohybem a vášní, harmonicky utvářený, nadaný citlivostí a vnímatelný rozumem. Vlastnosti tohoto ducha, jeho podobností nebeskou a volbou příhodné doby docházejí magické formule z nebe nejlepších sil, vyšších a působivějších, než jsou duchové a výpary života rostlin, bylin, kořenů, pryskyřicí, koření, kuřidel a podobně. Proto se snaží magové při zaklínání věcí nadechnouti a vydechovati slova svých zpěvů se silou ducha na určitý předmět, aby všechen obsah duše byl přihnán k zaklínanému předmětu, uzpůsobenému tak, aby zmíněné síly do sebe přijal. Nutno podotknouti, že stejně jako každá modlitba, písmeno a slovo obvyklého rytmu a formy vyvolávají obvyklé účinky, tak působí i neobvykle, jsou-li proneseny neb napsány neobvyklým pořadem či pozpátku.

O těchto jménech Kristus praví: “Vaše jména jsou zapsána na nebesích.” Když člověk poznal účinky nebeských těles a vlastností jednotlivých věcí, pojmenoval je podle toho, čím byly, jak je psáno v knize Mojžíšově: “Bůh předvedl všechno stvořené Adamovi, aby pojmenoval každou věc; a pojmenování to jí zůstalo.” Taková jména uchovávají zázračné síly označených věcí. Každé pojmenování věci má svůj původ předně v působení nebeské harmonie a pak v lidském označení, třebaže se obé někdy neshoduje. Souhlasí-li však v nějakém slovu nebo jménu obě označení, nebeské i lidské, jest takové pojmenování následkem své dvojnásobné síly, přirozeně i vědomě člověkem udělené ve vhodnou dobu a se zřetelem k potřebným okolnostem s přesně vytčeným úmyslem, dvojnásob působivé. U Filostrata čteme o jedné dívce zemřelé v Římě v den svatby, již dopravili k Apolloniovi, že obživla, když tento, otázav se na její jméno, se jí dotkl a vyslovil jakési tajemné slovo. U Římanů bylo zvykem, že hleděli vyzvěděti mimo jména města, které obléhali, i jméno jeho ochraného božstva. Jakmile vše zvěděli, vyvolali jistou formulí ochranné božstvo z města, zakleli město i jeho obyvatele a po odstranění bohů je pak dobyli, jak pěje Vergilius:

Excessere omnes adytis arisque relictis,
Dii quibus imperium hoc steterat. Všichni bohové, jimž tato říše byla zasvěcena, vyšli z opuštěných svatyň a oltářů.

Kdo by chtěl blíže poznati formule, jimiž byla vyvolávána ochranná božstva obleženého města a zaklínání nepřítele, nechť si je vyhledá u Livia a Macrobia: více o tom vypravuje Serenus Sammonicus ve své “Knize o tajemstvích”.

O moci vlastních jmen.

Vlastní jména jsou při magických operacích dle tvrzení všech magů velmi potřebná, neboť přírodní síla věcí, jež postupuje nejdříve od předmětů ke smyslům, pak k imaginaci a k mysli, kde teprve pojem vzniká, vyjadřuje se nakonec hlasem a slovem. Proto praví platonikové, že ve hlasu, slovech a jménech je ve formě znaku ztajena síla věci samotné stejně, jako sám život, který nejdříve takřka ze semen hmoty v mysli je počat, zrozen hlasem a slovem a uchován písmem. Proto magové tvrdí, že vlastní jména věcí jsou jakési paprsky, stále všude přítomné a uchovávající sílu věcí, pokud v nich vládne jejich podstata a pokud je z nich možno věci rozeznati jako dle vlastních a živoucích obrazců. Neboť jako Stvořitel světa vytváří pomocí nebeských vlivů a živlů planetárními silami různé druhy věcí, tak vznikají jejich vlastní jména z vlastností jejich účinků a těles v nich působících, jsouce propůjčena tím, jenž počítá a pojmenovává hvězdy.

O řeči a síle slov.

V předchozím jsme ukázali velikost síly duševních vášní a nyní uvedeme, jak stejně mocná síla je obsažena ve slovech a názvech věcí, zvláště pak v souvislých řečech a modlitbách. Neboť slovy se lišíme od zvířat, a proto se nazýváme rozumnými. Pojem “rozum” nelze ovšem zde chápati ve smyslu duše vášně schopné, kterou -jak dí Galenos – mají s námi měrou větší či menší společnou i nerozumná zvířata, nýbrž rozumnými zoveme se pro rozum, vyjádřitelný slovy a řečmi, jimiž předčíme vše živé. Slovo Logos značí proto u Řeků rozum, řeč i slovo. Rozlišujeme slovo vnitřní a slovo vyslovené. Slovo vnitřní je myšlenkovým pojmem a hnutím duše, k němuž dochází myšlenkou nevyslovenou, jako například, když sníme, že mluvíme a disputujeme, aneb když za bdění přednášíme v duchu často celou řeč. Slovo vyslovené působí v určitém směru hlasem a zvláštní výslovností, jsouc vyvozováno dechem člověka v ústech a jazykem. Matka Příroda spojila takto, aby umožnila dorozumění a tlumočení myšlenek, tělesný hlas a řeč s duchem a myslí, aby je ti, na které se obracíme, mohli vnímati. Slova jsou tedy nejvhodnějším dorozumívacím prostředkem mezi mluvícím a poslouchajícím; nevyjadřují pouze myšlenky, ale jsou i nositeli síly mluvícího, který ji vysílá určitou energií vstříc svým posluchačům, což se někdy stává tak silně, že mění nejen posluchače, ale i těla jiná, ba i neživé věci. Slova představující - ať již srozumitelně či tajuplně - věci vyšší, duchovní, nebeské a nadpřirozené, jsou působivější ostatních, zvláště jsou-li pronesena řečí vznešenou a osobou svatou. Tato slova jsou právě tak znaky a představami neboli svátostmi, utajujícími sílu nebeských a nadpřirozených věcí, jakž i těch věcí, jež označují a jejichž vehiculem jsou, pro moc, kterou jim propůjčila síla toho, z čeho pocházejí.

Jak náš duch může libovolně přeměňovati a poutati nižší věci.

Lidská duše má schopnost proměňovati věci i lidi, přitahovati je, překážeti jim a připoutávati je ku předmětu své touhy. Všechny věci ji poslouchají, když její vášeň či síla dosáhne určité výše, aby ovládla to, co upoutává. Horní působí a přitahuje k sobě dolní, a dolní se mění neb je zasaženo stejně jako horní. Hmoty vyššího stupně nějaké hvězdy poutají, přitahují aneb překážejí hmotě nižšího stupně dle toho, souhlasí-li spolu, či nesouhlasí. Tak lev se bojí kohouta, poněvadž kohout obsahuje v sobě více sluneční síly než lev. Magnet přitahuje železo, poněvadž magnet v řadě nebeského medvěda má vyšší stupeň; diamant ruší sílu magnetu, protože v oblasti martických sil je mocnější. Podobně i člověk, jemuž se dostalo duševními vášněmi či vhodným použitím přírodních věcí darů nebeských a který si osvojil sluneční sílu, může slabšího okouzliti, nutě ho k obdivu a poslušnosti. V oblasti měsíční síly může zotročiti a způsobiti onemocnění, v okruhu síly saturnské uklidňuje, rozveseluje či zesmutňuje, jupiterovské donucuje k uctívání, martické vyvolává strach a spory, v oblasti síly Venušiny budí lásku neb rozkoš a v okruhu síly Merkurovy směřuje k přesvědčivosti a povolnosti atd. Důvodem však těchto kouzel jest jasně vyjádřená žádost za spolupůsobení nebeského účinku. Taková kouzla lze zrušiti neb znesnadniti pouze mocnější opačnou vášní. Stejně jako duševní chtění spoutává, tak i ruší a zabraňuje. Obáváš-li se Venuše, odporuj jí Saturnem, strachuješ-li se Saturna neb Marta, odolávej jim Venuší či Jupiterem, neboť dle astrologů jsou tyto planety znepřáteleny, čemuž nutno rozuměti tak, že tyto planety vyvolávají v dolních věcech protivné vášně, neboť na nebi, kde vládne hojnost všech věcí a láska, nemůže býti nenávisti, ani nepřátelství.

Jak lidský duch

může se spojiti s dušemi a inteligencemi nebes, a tím vtisknouti nižším věcem podivuhodné síly.

Filosofové, zvláště pak arabští, praví, že když lidská duše svými vášněmi a sklony velmi pozorně o nějakém díle pracuje, spojuje se s dušemi hvězd a s inteligencemi, což působí, že do věcí a našich operací se vlévá jakási podivuhodná síla jednak proto, poněvadž duše všechno poznává a může vykonati, jednak z toho důvodu, že všem věcem již od přírody je vrozena poslušnost vůči duši a že vše nutně působí a uskutečňuje to, co si duše přeje nejtoužebněji.
V tom tkví základ působení charakterů, obrazců, magických formulí, určitých slov a mnoha jiných zázračných pokusů. Proto myšlenky horoucně milující osoby působí ve věcech lásky, kdežto myšlenky člověka nenávistného jsou s to přivoditi škodu a zkázu. Tak je tomu se všemi věcmi, jimž se duše vášnivě oddává. Vše, co potom duše koná a nač myslí, ať již jsou to charaktery, obrazce, slova, řeči, posunky aneb jiné věci, je podporováno žádostí duše a získává podivuhodnou sílu, tryskající nejen z duše toho, jenž v onu hodinu, kdy je prodchnut nejmocnějším chtěním, operuje, nýbrž i z postavení a vlivu nebe na duši. Zmocní-li se naší duše velká vášeň nebo síla, tu použije často sama od sebe pravé a nejúčinnější hodiny a nejvhodnější a nejlepší příležitosti. Tak praví i Tomáš Akvinský ve své 3. knize spisu “Proti pohanům”. Proto mocné vášně ve věcech v určité hodině duší započatých jsou provázeny účinky téměř zázračně působivými. Nutno však věděti, že podobné věci prospívají pouze jejich tvůrci nebo tomu, jenž jest jim nakloněn, jakoby byl jejich tvůrcem; jiným snad pouze velmi nepatrně. Obecným pravidlem je, že každá duše silná svým chtěním a svou vášní, zesiluje a usměrňuje pro žádaný cíl takové věci; proto kdo chce se prakticky magii věnovati, musí znáti zvláštnosti své duše, její sílu, míru, řád a stupeň moci ve vesmíru.

Jak vášně duševní velmi jsou podporovány vhodným nebem a jak nezbytná je v každém díle síla duše.

Nebeská síla velmi podporuje duševní vášně, jež, harmonují-li ať již svou přirozenou shodou či úmyslnou volbou s nebem, stávají se velmi účinnými a mocnými. Ptolemaios praví: “Kdo zvolil lepší, neliší se od toho, kdo všeho nabyl od přírody.” - Aby nám bylo nebe příznivo, jest nám při každém díle přihlížeti k tomu, aby naše myšlenky, náklonnosti, představy, volby, rozhodnutí a podobné harmonovaly s nebem. Neboť vášně ladí našeho ducha. podle své podoby, vystavujíce nás a naše hmoty rychle hořejšímu působení, jež s nimi souhlasí. Svojí hodnotou a příbuzenstvím s hořejším přijímají daleko více dary nebeské, než vše jiné; neboť naše duše může býti uvedena v souhlas imaginační silou s nějakou hvězdou tak, že se náhle naplní jejími silami, stávajíc se jakousi nádrží jejích účinků. Na rozjímavého ducha, obrátivšího se od smyslna, imaginace, přírody a uvažování a zaměstnaného cele duchovnem, můžeme bráti zřetel jen potud, pokud se vystavuje působení Saturnovu. Mnohého dosahuje náš duch vírou, to jest pevnou důvěrou, napjatou pozorností a rozhodnou odevzdaností aktivního i pasivního, onou vírou, jež v každé hmotě pomáhá a jež každému dílu, které jsme si předsevzali vykonati, propůjčuje sílu, takže v našem nitru vzniká obraz přijímané síly a hmoty v nás, aneb námi uskutečňované. Při každém díle, při každém upotřebení hmoty jest nám tudíž vysloviti mocné chtění, napnouti imaginaci a vzbuditi důvěřivou naději a nejpevnější víru. To velmi ku zdaru přispívá. Ze zkušenosti víme, že pevná víra, důvěřivá naděje a láska k lékaři, jakož i důvěra v lék velmi mnoho napomáhají k uzdravení, ba mnohdy zmohou více, než samotný lék. Neboť nehledě k tomu, že síla léku působí, účinkuje tu i duchovní síla lékařova, která je dosti silnou, aby vlastnostem chorého těla dala jiný směr, zvláště když nemocný lékaři důvěřuje, čímž stává se schopným přijmouti sílu lékaře i léku. K magickému působení je nutna pevná víra a neochvějná důvěra; nesmíme ani v nejmenším pochybovati o zdaru, ba nesmíme ani na to pomysliti. Neboť jako pevná a neochvějná víra mnohdy divy působí i tam, kde se započalo nesprávně, tak rozptyluje každá nedůvěra, každá starost duchovní sílu magikovu, jež zakolísá mezi dvěma extrémy. Proto také toužebně očekávané působení se nedostavuje a účinek se ztrácí, ježto týž bez pevné a neochvějné síly naší duše nemůže se ani sloučiti ani sjednotiti s věcmi a operacemi.

Člověk působí na druhého již pouhým stavem mysli a charakterem. Proto varují filosofové před obcováním s lidmi zlými a nešťastnými, ježto jejich škodlivými paprsky naplněná duše okolí kazí. Naproti tomu měli bychom vyhledávati společnost lidí dobrých a šťastných, poněvadž nám mohou velmi prospěti. Neboť jako assa foetida a pižmo naplňují všechno svým zápachem, tak z člověka zlého vždy něco zlého a z člověka dobrého vždy něco dobrého přechází na člověka druhého, a často na něm utkvívá dlouhou dobu. Působí-li nyní svrchu uvedené vášně tak mocně na fantasii, působí zajisté tím více na rozum, který sám o sobě jest vyšší a dokonalejší než fantasie. Ještě silněji pak působí na schopnost nazíravou, neboť obrátí-li se tato všemi duševními silami k nebi o milost, jest schopná často poskytnouti božské dary nejen tělu vlastnímu, ale i cizímu, jemuž je nakloněna. Pomysleme jen na zázraky, jež konali Apollonios, Pythágoras, Empedokles, Filolaos a mnozí proroci a naši svatí. To však objasníme podrobněji později, až budeme jednati o náboženství.

Takové věci nedějí

se však jen u lidí, nýbrž i u nejhloupějších zvířat. Tak čteme o patriarchu Jakubovi, že vloživ hole do vody, pestře zbarvil Labanovy ovce. Poněvadž imaginace pávů a jiných ptáků sedících na vejci silně působí na zbarvení peří, můžeme vypěstovati i bílé pávy, ověsíme-li posadu bílými šátky. Z uvedeného vysvítá, že podrážděná fantasie může působiti nejen na vlastní síly, ale i na tělo cizí, dosáhlo-li její podráždění určité síly. Chtějí-li čarodějové uškoditi, snaží se působiti na lidi pevným pohledem. Téhož názoru je i Avicena, Aristoteles, Algazel a Galén. Výpary nemocného těla mohou velmi snadno nakaziti i jiné, jak to zřejmě pozorujeme u moru a vyrážek. Ve výparech očí tkví síla tak mocná, že jest možno jí bližního okouzliti a nakaziti. Tak bazilišek a katablepa pohledem usmrcují a mnohé ženy skytské, illyrské a triballské mohly usmrtiti všechny, na které vrhly svůj zhoubný pohled. Nelze se tudíž diviti, že duše jednoho může působiti na tělo i duši druhého, neboť duše je daleko mocnější, silnější, žhavější a hybnější, než výpary tělesné a také se jí nedostává působivých prostředků. Mimo to nemá cizí duše nad tělem méně moci, než cizí tělo.