Často sestupovali

lidé do jeskyně, aby znepokojovali spáče, avšak vždy byli ochromeni; konečně zanechali vůkolní obyvatelé, varování tak zřejmým trestem, jakýchkoli pokusů znepokojovati spáče. Xenokrates, jeden z vynikajících filosofů, považuje takovýto dlouhý spánek za přirozený trest, přiřčený věčností jistým duším za jejich viny. I Jan z Damašku dokazuje možnost a přirozenost takového spánku a nepokládá jej za nesmysl. Neboť, mohou-li jistí tvorové spáti po několik měsíců bez jídla a pití, vyměšování, chřadnutí a rozkladu, je totéž možné i u člověka, a to po mnoho dní, měsíců neb roků, podle napětí neb ochablosti jeho sil a duševních schopností, a to ať již je spánek vyvolán kouzelným nápojem, spavou nemocí, nemírným opojením, aneb jinými tomuto podobnými příčinami. Lékaři tvrdí, že existuje přípravek, jehož i malá dávka dostačí, aby člověk snesl po dlouhou dobu hlad, jako kdysi Eliáš posílen andělem jakýmsi pokrmem, se postil po 40 dní. Giovanni Boccacio vypravuje, že za jeho doby žil v Benátkách muž, jenž se každoročně po 40 dní postil, aniž čeho požil. A jest ještě podivuhodnější, že v téže době žila v jižním Německu paní, která po 30 roků ničeho nejedla, což by se zdálo neuvěřitelné, kdybychom neznali nového případu z doby přítomné. O bratru Mikuláši von der Flüe, švýcarském poustevníku, je známo, že po 22 let, až do své smrti, žil bez jakékoliv potravy. Pamětihodné jest, co vypravuje Theofrastos o nějakém Filinovi, že ničeho nejedl kromě mléka. Věrohodní autoři se zmiňují o rostlině, které když Skythové jednou požili, aneb aspoň v ústech drželi, nebylo jim třeba jísti, ani píti po 12 dní.