Konečně,

povznášeje se co nejvýše, vzývá Očekávaného jako Syna Božího následujícími slovy:

Chara Deum soboles magnum Jovis incrementum,
aspice connexo nutantem pondere mundum,
et terras, tractusque maris, coelumque profundum:
aspice venturo laetentur ut omnia seclo.
O mihi tam longae maneat pars ultima vitae,
spiritu et quantum sat erit tua dicere facta. Bohům vzácný, veliký potomku Dia, viz jak radostí chvěje se báň světa, i země, okruhy moře i hluboké nebe; viz, jak vše se raduje v budoucím věku. Ó nechť trvá mi dech ku zvěstování tvých děl.

Jsou i věštby, které zaujímají střední místo mezi věštěním přirozeným a nadpřirozeným. Tak smrti blízcí a stářím vysílení lidé předvídají někdy budoucnost, ježto, jak praví Plato ve své “Republice”, ti, jimž smysly již tolik nepřekážejí, vidí daleko ostřeji; také se přibližují stále více a více onomu místu, kam spějí, a jejich pouta jsou již uvolněna, nepodléhají více jako dříve svému tělu, a proto také snadněji vnímají světlo božského zjevení.