O nadšení a věštbách ve bdění

, o síle melancholické povahy, kterou někdy i démoni jsou vábeni do lidských těl.

Nejenom osoby spící, ale také i bdící mohou někdy věštiti, je-li jejich duše volná a je-li vedena nějakou zvláštní pohnutkou. Takové věštění jmenuje Aristoteles nadšením a odvozuje je z temperamentu melancholického. Ve svém pojednání o věštění píše: “Melancholikové umí výborně předvídati a vykládati, představujíce si rychle stav věcí a zachycujíce velmi snadno dojmy z nebeského světla”. Ve svých “Problémech” tvrdí tentýž filosof, že Sibylly a bakchantky, jakož i Niceratus ze Syrakus a Ammon věštili a básnili jenom následkem svého melancholického temperamentu. Tedy příčinou nadšení u lidí je povaha melancholická, ovšem nikoli ta, zvaná černou žlučí, jež je povahy velmi zlé a odporné, takže její převážení v lidském těle vyvolává dle fyziků a lékařů nejen šílenství, ale i posedlost lidského těla zlými duchy, nýbrž touto povahou rozumíme onu tak zvanou přirozenou a bílou žluč. Vznícena a hořící vyvolává nadšení směřující k vědě a věštbě, zvláště, působí-li ještě nějaký jiný nebeský činitel, hlavně Saturn. A poněvadž Saturn je chladný a suchý jako tato povaha, vlévá do duše denně nadšení, které posiluje a udržuje.