Nejpodivuhodnější způsob rady věštebními ptáky nalézáme u těch, kteří rozuměli ptačí řeči. Ve starých dobách byli to Melampus, Teiresias, Thales a zvláště Apollonios z Tyany, jenž výborně rozuměl řeči ptáků. Filostratos a Porfyrios vyprávějí o něm, že sedě jednou ve společnosti svých přátel, pozoroval vrabce na stromě; k nim přiletěl odněkud jiný vrabec silně a mnoho cvrlikající, jenž brzy opět odletěl. Pojednou se všichni zvedli a odletěli za ním. Tu pravil Apollonios: onen vrabec zvěstoval ostatním, že blízko města upadl osel s nákladem pšenice, jež se rozsypala na zemi. Po těch slovech někteří odešli, aby se přesvědčili, je-li tomu tak, jak řekl Apollonios a k svému úžasu shledali, že měl pravdu. Jen platonik Porfyrios praví ve 3. knize o obětech, že to byla vlaštovka. Jisto je, že každý zvuk zvířete vyjadřuje určitou jeho žádost, pocit, ať již radostný či smutný neb hněvivý. A nelze se diviti, že mnozí cvičení lidé těmto zvukům porozumí. Jak Plinius sděluje, prozradil toto umění Demokritos, vyjmenovav ptáky, z jejichž sražené krve vzniká had; požije-li někdo tohoto hada, porozumí ptačí řeči. A Hermes praví: Vypraví-li se kdo na honbu určitého listopadového dne a uvaří-li poprvé chyceného ptáka se srdcem lišky, pak všichni, kdo tohoto jídla požijí, porozumí řečem ptáků a zvířat. Arabové tvrdí, že všichni, kdož pojedli srdce neb jater dračích, porozumí myšlenkám zvířat a platonik Proklos se domníval a napsal, že srdce krtkovo přispívá k porozumění předtuch. I vnitřnosti obětních zvířat sloužily ku věštění a auspiciím, jichž objevitelem byl Tages, o němž pěje Lucanus: