Je-li to pravda,

přemáhá často při smrti prudké vytržení duši v její schránce, znemožňujíc jí jakékoliv působení na tělo, takže pocit i pohyb je opustí, ačkoliv člověk ještě doopravdy nezemřel a leží pouze delší dobu bez projevu života jako mrtvý. Zvláště za moru se stávalo velmi často, že mnozí z pochovaných ve hrobě obživli, což se stávalo zvláště u žen trpících nemocemi dělohy. Rabbi Mojžíš vypravuje podle jedné knihy Galenovy, že kdosi onemocněl strnulostí, jež trvala šest dní, po kteroužto dobu ani nejedl, ani nepil a jeho tepny byly tvrdé. V téže knize se také praví, že jednomu vodnatelnému přestala bíti tepna, celé tělo jeho znehybnělo, srdce více netlouklo, takže ležel jako umrlý.