O řeči a síle slov.

V předchozím jsme ukázali velikost síly duševních vášní a nyní uvedeme, jak stejně mocná síla je obsažena ve slovech a názvech věcí, zvláště pak v souvislých řečech a modlitbách. Neboť slovy se lišíme od zvířat, a proto se nazýváme rozumnými. Pojem “rozum” nelze ovšem zde chápati ve smyslu duše vášně schopné, kterou -jak dí Galenos – mají s námi měrou větší či menší společnou i nerozumná zvířata, nýbrž rozumnými zoveme se pro rozum, vyjádřitelný slovy a řečmi, jimiž předčíme vše živé. Slovo Logos značí proto u Řeků rozum, řeč i slovo. Rozlišujeme slovo vnitřní a slovo vyslovené. Slovo vnitřní je myšlenkovým pojmem a hnutím duše, k němuž dochází myšlenkou nevyslovenou, jako například, když sníme, že mluvíme a disputujeme, aneb když za bdění přednášíme v duchu často celou řeč. Slovo vyslovené působí v určitém směru hlasem a zvláštní výslovností, jsouc vyvozováno dechem člověka v ústech a jazykem. Matka Příroda spojila takto, aby umožnila dorozumění a tlumočení myšlenek, tělesný hlas a řeč s duchem a myslí, aby je ti, na které se obracíme, mohli vnímati. Slova jsou tedy nejvhodnějším dorozumívacím prostředkem mezi mluvícím a poslouchajícím; nevyjadřují pouze myšlenky, ale jsou i nositeli síly mluvícího, který ji vysílá určitou energií vstříc svým posluchačům, což se někdy stává tak silně, že mění nejen posluchače, ale i těla jiná, ba i neživé věci. Slova představující - ať již srozumitelně či tajuplně - věci vyšší, duchovní, nebeské a nadpřirozené, jsou působivější ostatních, zvláště jsou-li pronesena řečí vznešenou a osobou svatou. Tato slova jsou právě tak znaky a představami neboli svátostmi, utajujícími sílu nebeských a nadpřirozených věcí, jakž i těch věcí, jež označují a jejichž vehiculem jsou, pro moc, kterou jim propůjčila síla toho, z čeho pocházejí.