O těchto jménech Kristus praví: “Vaše jména jsou zapsána na nebesích.” Když člověk poznal účinky nebeských těles a vlastností jednotlivých věcí, pojmenoval je podle toho, čím byly, jak je psáno v knize Mojžíšově: “Bůh předvedl všechno stvořené Adamovi, aby pojmenoval každou věc; a pojmenování to jí zůstalo.” Taková jména uchovávají zázračné síly označených věcí. Každé pojmenování věci má svůj původ předně v působení nebeské harmonie a pak v lidském označení, třebaže se obé někdy neshoduje. Souhlasí-li však v nějakém slovu nebo jménu obě označení, nebeské i lidské, jest takové pojmenování následkem své dvojnásobné síly, přirozeně i vědomě člověkem udělené ve vhodnou dobu a se zřetelem k potřebným okolnostem s přesně vytčeným úmyslem, dvojnásob působivé. U Filostrata čteme o jedné dívce zemřelé v Římě v den svatby, již dopravili k Apolloniovi, že obživla, když tento, otázav se na její jméno, se jí dotkl a vyslovil jakési tajemné slovo. U Římanů bylo zvykem, že hleděli vyzvěděti mimo jména města, které obléhali, i jméno jeho ochraného božstva. Jakmile vše zvěděli, vyvolali jistou formulí ochranné božstvo z města, zakleli město i jeho obyvatele a po odstranění bohů je pak dobyli, jak pěje Vergilius:

Excessere omnes adytis arisque relictis,
Dii quibus imperium hoc steterat. Všichni bohové, jimž tato říše byla zasvěcena, vyšli z opuštěných svatyň a oltářů.

Kdo by chtěl blíže poznati formule, jimiž byla vyvolávána ochranná božstva obleženého města a zaklínání nepřítele, nechť si je vyhledá u Livia a Macrobia: více o tom vypravuje Serenus Sammonicus ve své “Knize o tajemstvích”.