Vším tím chlubí se kouzelnice u Ovidia, když praví:

Cum volui ripis ipsis mirantibus amnes
in fontes rediere suos, concussaque sisto:
Stantia concutio cantu freta, nubila pello,
nubilaque induco, ventos abigoque vocaque:
vipereas rumpo verbis et carmine fauces,
vivaque saxa sua convulsaque robora terra,
et sylvas moveo, jubeoque tremiscere montes,
et mugire solum, manesque exire sepulchris,
te quoque luna traho - - - Chci-li, v udivených březích tekou řeky do svých pramenů, příboj utišuji a klidné vody zaklínáním vzbouřím, mraky zaháním i přivolám, větry tiším i probouzím; hrdla zmijí lámu slovy a zpěvem, pohybuji svojí vznícenou silou oživeným i balvany, zemí i lesy, poroučím, aby se třásly hory, otevírala země a mrtví vycházeli z hrobů. I tebe, Luno, stahuji...