26. On je mimo čas a je také učitelem pradávných učitelů.
27. Jeho projevené jméno je ÓM.
28. Opakuj si ho neustále a medituj o jeho významu!
29. Tím dosáhneš osvícení a odstraníš všechny překážky!
30. Nemoc, nedostatek nadšení, nespravedlnost, letargie, touha po smyslových požitcích, poblouznění,
neschopnost postoupit vpřed, to vše jsou překážky, jež rozrušují mysl.
31. Následuje neschopnost soustředění, smutek, nervozita a nepravidelné dýchání.
32. K jejich odstranění je nutné praktikovat soustředění na jediný objekt.
33. Mysl se naplňuje mírem setkáním se šťastnými, soucítěním s nešťastnými, oceněním ctnostných a
uvarování se neřestných.
34. Ale také výdechem a zadržováním dechu.
35. Mysl se zklidní, když meditace vytvoří výjimečné smyslové vnímání.
36. Také meditací na vnitřní zářivé světlo se odstraňuje zármutek.
37. Nebo soustředěním na srdce, jež se odřeklo smyslových tužeb.
(Na srdce světců.)
38. Nebo meditací na poznání, jež přichází ve spánku a ze snů.
39. Nebo meditací na cokoliv, co se jeví člověku jako dobré a vhodné.
40. Tímto způsobem mysl ovládá všechno, od nejmenšího k nekonečnému.
41. Když je činnost mysli ovládnuta, dostaví se osvícení. Mysl současně zrcadlí přirozenost Diváka, předmět
vidění i samotný proces nazírání, jako průzračný křišťál zrcadlí barvu čehokoliv, co na něj položíte.
42. Toto je Savitarka Samádhi, osvícení, spojené s citem, kdy je mysl ještě zmatena pochybami o slovech a
jejich významu.
43. Nirvitarka Samádhi je osvícení nad citovostí, ve kterém mizí pochyby a mysl, očištěná od změn,
zachycuje jen význam objektu. (O němž je meditováno.)
44. Stejným způsobem může být popsáno osvícení ze soustředění na jemnější objekty. Osvícení
s rozlišováním objektů a osvícení nad rozlišováním.
45. Jemnější objekty zanikají v neprojeveném semeni (objektů).
46. Toto všechno jsou druhy soustředění – Osvícení spojené se semenem (bodem).
47. Očišťující soustředění bez rozlišování zklidňuje mysl. (Přináší duchovní uspokojení.)
48. V tomto stavu se intelekt naplňuje Pravdou.
49. Namísto poznání, získaného důkazem a usuzováním, přináší toto Samádhi přímé poznání objektu; jeho
význam ve své úplnosti.
50. Výsledný vjem z tohoto Samádhi vylučuje jakékoliv další vjemy.
51. Potlačením i tohoto jediného vjemu dosáhne se bezsemenného Samádhi.

18. Trvalou praxí, zastavením veškeré mentální aktivity, přichází Asampradžňáta Samádhi, ve kterém si mysl
uchovává pouze neprojevené dojmy.
19. Ti, kteří se zbavili připoutanosti k tělu, nebo splynuli s přírodou, vrátí se do tohoto stavu v dalším zrození.
20. Ale ostatní musí tohoto dosáhnout pomocí víry, úsilím, rozpomenutím se, soustředěním a rozlišováním.
21. Když je úsilí mocné, dostaví se úspěch okamžitě.
22. Dle vynaloženého úsilí se rozlišuje úspěch slabý, střední, nebo mocný.
23. Osvícení lze také dosáhnout uctíváním Boha.
24. Bůh je Jediná Nejvyšší Bytost nedotčená utrpením ani tužbami, či konáním a jeho následky.
25. V Něm spočívá semeno vševědoucnosti.

OSVÍCENÍ

1. Začínáme objasněním jógy.
2. Jóga je ovládnutí činnosti mysli.
(Zastavení proměn myslícího principu.)
3. Když je mysl ovládnuta, Já nepohnutě spočine ve svém původním neproměnlivém stavu.
4. Je-li tomu jinak, Já–pozorovatel se ztotožňuje s proměnami mysli.
5. Je patero druhů těchto proměn.
Některé jsou příjemné a jiné nepříjemné.
6. Jsou to: zkušenosti, zmatení, sebeklam, spánek a vzpomínky.
7. Zkušenost vzniká z vnímání, usuzování a pochopení.
8. Zmatení je nesprávná představa o věci, jež neodpovídá její přirozenosti.
9. Sebeklam je představa sdělená slovy a odlišná od skutečnosti.
10. Spánek je stav, v němž je zastaveno vnější vnímání.
11. Vzpomínka je připamatování si minulé zkušenosti.
12. Jejich ovládnutí se získá praxí a odpoutáním.
13. Praxe je trvalé úsilí o soustředění.
(Odpoutání mysli od jejích proměn.)
14. Dlouhá, nepřerušovaná a uvážlivá praxe se ustálí ve zvyk.
15. Odpoutání je rozhodné odřeknutí se touhy po věcech, jež vnímají naše smysly.
16. Automatickým důsledkem sebepoznání je nejvyšší forma odpoutání. Je jím odřeknutí se třech stavů.
(Tamas–nevědomost, Radžas–činorodost, Sattva–čistota.)
17. Praxí se dosáhne Sampradžňáta Samádhi, jež jest stavem vědomého osvícení, ve kterém je mysl smísena
s vědomím citu (Savitarka), nebo s vědomím rozlišování (Savičára), a vědomím radosti (Sánanda), či
s vědomím osobnosti (Sasmita).

Aforismy již od samého začátku ukazují, že lidská nedostatečnost a neštěstí jsou důsledky vlastního
uspokojení s daným stavem a služebnosti omezeným podmínkám vlastní mysli.
Pataňdžali učí, jak toto omezení rozšířit a vystoupit na vyšší úroveň intelektu vlastním poznáním, a jak se stát
skutečnými Mistry života, nebo – jak to vyjádřil Otokar Březina – „Stát se knížetem vlastního osudu.“
Na závěr je ještě nutno dodat, že jistě platí o překladech Patňdžaliho Aforismů stejně to, co napsal
Rabíndranáth Thákur v předmluvě k překladu upanišád od profesora Rádhakrišnana:
„Je nedostačující, že někdo by měl znát význam vyjádření, jež k nám přicházejí po staletí rozsáhlých změn
jak vnitřních, tak i vnějších podmínek života. Jazyk, ve kterém byly sepsány, byl tehdy živý, a proto slova v nich
byla dokonale naplněna životem lidí tehdejší doby, lidí, kteří tímto jazykem mluvili. Zbavena této oživující
atmosféry, velká část těchto významných textů nabízí nám pouze svoji filologickou strukturu a nikoli živoucí
pokyn, jenž může vyjádřit náznakem všechno, co je nevypověditelné. Nápověď má svůj neanalyzovatelný kód,
jenž nachází svou hloubku výkladu v srdcích živoucích lidí, jež ji užívají. Kódová slova manipulovatelná
vědecky jeví se jako dětinská a musíme vědět, že všechny tyto poznatky, které nejsou získány cestou rozumu, ale
okamžitou vnitřní vizí, musí použít jistý druh kódových slov k jejich vyjádření. Veškerá poesie je plná takových
slov, a proto žádná báseň z kteréhokoliv jazyka nemůže být plnohodnotně přeložena do jiných jazyků, a dokonce
ani převyprávěna ve stejném jazyce.
Ačkoliv mnoho symbolických výrazů používaných v upanišádách, ztěží může být dnes pochopeno nebo jsou
nesprávně interpretovány, poselství, jež obsahují, stále září jako
VĚČNÝ ZDROJ SVĚTLA.“
Jaromír Skřivánek

V celkovém pohledu na řazení aforismů, jejich lakoničnost a pozvolnou gradaci niterného zkoumání a
objevených tezí jeví se texty jako podivuhodná matematická báseň, která v závěrečné pointě, v odhalování
podstaty našeho nitra, dosazuje v rovnici za velké neznámé X naše JÁ, které je potenciálně JÁ absolutním.
K vyřešení této metapoetické rovnice požaduje Pataňdžali neutuchající trpělivost a neochabující práci s danými
faktory našich smyslů a našeho vnímání.

Je však otázkou, kdo může být dnes autoritou, aby plně realizoval návody v knize uvedené, a nakolik jsme
schopni přeložit do současného jazyka sanskrtskou terminologii s odstupem více než dvou tisíc let s nedostatkem
slovních ekvivalentů současného světa, kde lidské výboje byly zaměřeny na dobytí vnějších teritorií a lidské
nitro je stále terra incognita.
Přesto však, kdo si přečte Pataňdžaliho metapoesii lidského ducha, či přebásněnou metodiku zkoumání duše
s dokonalým soustředěním a kontemplativním ponořením se do významu sdělení každého jednotlivého aforismu,
bude mít po přečtení pocit, že se v jeho vědomí něco odehrálo, jakoby došlo k sublimaci – projasnění jeho
vědomí a vnímání. Přesně tak, jak se něco přeskupuje po přečtení a zažití velké básně, a promiňte mi zdánlivě
nesourodé přirovnání, jako je třeba Máchův „Máj“.

V jógistických Aforismech nenacházíme ani jediný náznak polytheistického pantheonu, jako je tomu ve
védách, a ideologie jógy má bezprostřední návaznost na puristický mechanismus džinistů, kteří patří k mnohem
starší indické minulosti, do doby ještě před příchodem Árjů, kteří s sebou přinesli védy. Aforismy nahrazují
tradici a mytologii za filozofické zkoumání a nahrazují všechny bohy věčným Já. Nehledají pravdu jen pomocí
logiky nebo morálních předpisů, ale kontemplací a meditací, jež očišťují ducha.
Ukazují, že pravda nemůže být nalezena argumentací a logickými závěry, ale že duše sama je Pravdou –
jedinou zkušeností. Učí objevovat v malém lidském já velké Já, zbavené sobecké omezenosti, které je zároveň
VŠE –JÁ
Jako staří Řekové položili základy k vědeckému zkoumání fyzikálních zákonů vnějšího světa, tak se podařilo
Indům na začátku naší historie narýsovat fundamenty psychologie nejvyšší kategorie.
Dle starých tradic všichni komentátoři a překladatelé Aforismů zdůrazňovali, že praktickou aplikaci
Pataňdžaliho textů je nutno provádět pouze pod dohledem zasvěceného učitele – gurua. Na tuto obtížnost
upozorňuje A. David–Neelová ve své knize „Buddhismus, jeho doktriny a metody“. Poukazuje na aforismus
„čittavrtti niródha“ – „zastavení proměn myslícího principu“. Píše, že skutečný smysl není nikdy dostatečně
správně vyjádřen, a někdy bývá zcela zkomolen. V praxi buddhistické meditace nejde dle předpisu o potlačení
činnosti mysli, ale pouze o potlačení fantazie pocházející z imaginace.

Nejvyšším poselstvím

jeho Aforismů je, že pravé lidské štěstí a svoboda se dá získat jenom poznáním a
překonáním sebe.
Toto poselství má univerzální a všelidskou platnost.
Vznik Aforismů představuje ve vývoji indické nauky o józe významný předěl, kdy tradice, filozofické učení
a praktické předpisy byly až do té doby předávány jen mluveným slovem od učitele k žákovi. Dávno před
vybudováním buddhistických jeskyní v Adžantě indičtí praktičtí filosofové vycizelovali pradávné poznatky
v krátké sentence a vedli žáky, aby se jim naučili nazpaměť a uvedli je do praxe.
Pataňdžali byl první, kdo je písemně zaznamenal, a jemu nesporně patří zásluha o jejich systematické
utřídění. O autorovi Aforismů máme však dosud jen málo informací, a i ty jsou spíše legendárního charakteru.
Někteří orientalisté soudí, že Pataňdžali napsal Aforismy ve druhém století před naším letopočtem, ale jiní je
připisují několika autorům stejného jména, kteří žili ve třetím, čtvrtém a pátém století našeho letopočtu. Všichni
jsou však jednotného přesvědčení, že jenom jediný autor sepsal a uspořádal v jednotný systém zkušenosti a
poznání dávné moudrosti.
Heinrich Zimmer považuje datování vzniku Jóga–súter za velmi kontroversní. Soudí, že ač první tři knihy
základního pojednání mohou patřit do druhého století před naším letopočtem, čtvrtá kniha je zřejmě pozdějšího
data, protože obsahuje až pozdější vývoj buddhistických názorů.
Kniha je počítána mezi nejvýznamnější práce ve světové tvorbě filozofických traktátů. Není pozoruhodná
jenom látkou, kterou se zabývá, a není jen planým teoretizováním, ale popisuje dynamický proces sebeanalýzy a
nabízí praktickou techniku její realizace.

Pataňdžaliho metapoesie lidského ducha

V současné době není nejmenších pochyb o nezbytnosti ekologie přírody, naléhavosti zkoumat zhoubné vlivy
na naše životní prostředí a hledat cesty k nápravě a odstranění škodlivých emisí a zbytkového odpadu z produktů
industrializační exploze celoglobálního charakteru.
Stejným způsobem by zasluhovala pozornost ekologie lidské mysli a ducha... Současná koncentrace
městských aglomerací a způsobu všeobecné lidské činnosti dávno již nedovolují, abychom žili v souladu se
živou přírodou.
Jsme často obklopeni emisemi z disharmonie mezilidských vztahů, exhaláty intolerance, žárlivosti a tlakem
osobních, profesních a komunálních relací.
V rámci takové introspektivní ekologie psychiky bylo by asi velmi prospěšné přiřadit k obecně užívané a
masově prováděné gymnastice těla také gymnasofii mysli a ducha.
Indický autor Pataňdžali nám nabízí podivuhodně přesnou a systematicky uspořádanou metodiku, jak
poznávat sám sebe, jak postupně vylaďovat nervový systém do vyšších oktáv a jak očistit mysl a nitro od
zbytečného balastu negativních nánosů. Učí nás na sobě pracovat a ukazuje nám naši velkou odpovědnost za
každé slovo, myšlenku a skutek.

AFORISMY O JÓZE

Z knihy Patanjali’s Yoga Aphorisms v sanskrtském originále, s překladem do angličtiny od Svámí
Vivékánandy nakl. Advaita ashrama, Mayavati, Almora Himalayas osmé vydání z r. 1947,
s přihlédnutím k anglickému překladu Shree Puróhita Svámí Aphorisms of Yoga s předmluvou
angl. básníka W. B. Yeatse, Londýn 1938 přeložil a předmluvou opatřil Jaromír Skřivánek.
Lektoroval PhDr. Vladimír Miltner. Vydalo nakladatelství UNITARIA roku 1993.
Četné ilustrace překladatele nepřetiskujeme, jeví se nám nepodstatné –
předmluvu uvádíme jen pro úplnost.
Kdo si přečte tuto knihu,
povznese svou mysl.
Kdo porozumí knize,
promění svou mysl ve světlo.
Kdo uskuteční nauku knihy,
stane se nejvyšším duchovním světlem –
Knížetem svého osudu.

Podobný poměr nacházíme u Chaldejců. Podle tohoto vzoru jsou přidělena i písmena ostatních řečí nebeským znamením, planetám a živlům v jich pořadí, neboť u Řeků odpovídají ALFA, EPSILON, ETA, IOTA, OMIKRON, YPSILON, ÓMEGA sedmi planetám, BETA, GAMMA, DELTA, ZETA, KAPPA, LAMBDA, MÝ, NÝ, PÍ, RÓ, SIGMA, TAU nebeským znamením a posledních pět THETA, XÍ, FÍ, CHÍ, PSÍ představují čtyři živly a světového ducha. Latinská písmena jsou rozdělena podobně, jenže jinak rozestavena, neboť patero samohlásek: A, E, I, O, U, a dvě souhlásky J a V odpovídají planetám, dvanáct souhlásek: B, C, D, F, G, L, M, N, P, R, S, T, nebeským znamením a zbývající Q, X, Z, živlům; dechové písmeno H značí světového ducha. Y, jež není ani řeckým ani latinským písmenem a jehož se užívá jen ve slovech řeckých, následuje povahu svého jazyka. Ostatně třeba poznamenati, že dle mudrců, jsou hebrejská písmena nejpůsobivější, podobajíce se nejvíce věcem nebeským a světu, kdežto písmena ostatních řečí nejsou tak účinná, poněvadž jsou od nich velmi vzdálena. Jich pořad objasňuje přiložená tabulka. Kromě toho všechna písmena representují dvojí čísla, totiž roztažená, která vyjadřují číselnou hodnotu písmen jednoduše podle pořadí a souborná, která vždy čísla přecházejících písmen k sobě připočítávají. Potom jsou ještě čísla integrální, utvořená z psaných jmen podle různých druhů výpočtů. Kdo zná sílu těchto čísel, může v každé řeči pomocí písmen vyzvěděti podivuhodná tajemství, jakož i seznati minulost a budoucnost. Mimo to jsou ještě jiná tajemná spojení mezi písmeny a čísly, o kterých pojednáme až v knihách příštích, neboť hodláme již tuto knihu ukončiti.

Mimo to děli Hebrejci písmena své abecedy ve tři skupiny, totiž na 12 písmen jednoduchých, 7 dvojitých a na 3 matky a praví, že značí jako charaktery hmot dvanáct nebeských znamení, sedm planet a tři živly: oheň, vodu a zemi. Vzduch nepovažují za živel, nýbrž jaksi za pojítko ducha a živlů. I body a přízvuky jim přidělují. A jako nyní duch Stvořitele a Pravda všechno vytvořili a vytvářejí z planetárních a zvířetníkových aspektů za pomoci živlů, tak tvoří se jména všech věcí, z charakterů a bodů těchto písmen díla boží označujících, jako jejich symboly a stálí nositelé jejich podstat. V těchto charakterech, jejich tvaru, čísle, postavení, uspořádání a kombinaci tkví takové tajemství, že Origines se domnívá, že když přeložíme z nich sestavená jména do jiné řeči, ztrácejí svoji sílu; nejsouce již přirozeným označením; neboť jenom původní jména, která jsou správně dána, poněvadž jejich označení je přirozené, mají též přirozenou moc. Jinak jest tomu již se jmény danými podle dobrozdání, neboť nepůsobí jako znaky, nýbrž jako určité přírodní věci. Existuje-li však nějaká prvá a původní řeč, jejíž slova mají přirozený význam, je to jak známo hebrejština. Kdo dobře rozumí jejímu uspořádání a dovede správně kombinovati její písmena, zná pravidla každého nářečí. 22 písmen hebrejské abecedy je základem světa a všeho tvorstva v něm bytujícího a pojmenovaného, vše, co bylo vysloveno a stvořeno, vzniklo z nich a dostává z jich kombinací jméno, bytí a sílu. Kdo však je chce vyzkoumati, musí tyto kombinace postupně studovati tak dlouho, až porozumí božskému jménu a textu Písma sv., neboť jména a slova proto působí při magických operacích, ježto princip, jímž příroda magicky působí, jest jméno Boží. Jsou to však věci příliš vysoké, než abychom mohli o nich v této knize podrobně pojednati, a proto se vrátíme raději k rozdělení písmen. Podle nauky hebrejské skládají se ze tří matek JOD, VAU, ALEF, sedmi písmen dvojitých THAU, REŠ, PHE, BET, DALET, GIMEL, KAF, a dvanácti jednoduchých: ŠIN, KOF, CADE, ÁJIN, SAMECH, NUN, MEM, LÁMED, TET, HÉ, ZAJIN, CHET. -

O tvarech, shodě a převedení písmen na znamení nebeská a planety v různých řečech s názornou tabulkou.

Bůh propůjčil člověku rozum a řeč, což jsou dle Herma Trismegista výsady jeho hodnosti, moci a nesmrtelnosti. Avšak lidskou mluvu rozdělil všemohoucí Bůh ve své moudrosti v rozličné jazyky, jimiž dle jejich rozmanitosti dostalo se také různých a zvláštních charakterů písmen, a to vždy dle určitého řádu, čísla a tvaru: nejsou náhodné, nevytvořila jich a neuspořádala lidská libovůle, nýbrž sám Bůh tak, aby souhlasila nejen s nebeskými, ale i s božskými látkami a silami. Ze všech písem jest však písmo hebrejské nejposvátnější, a to i tvarem písma, samohláskovými body a přízvuky, takže představuje hmotu, tvar i ducha. U božího trůnu, jímž jest nebe, bylo písmo toto nejdříve zobrazeno na základě postavení hvězd, neboť dle rabínů hebrejská písmena vytvořená na základě hvězdných tvarů, jsou plna nebeských tajemství, a to jak co do podoby, tvaru a významu, tak co do čísel jimi representovaných a harmonického spojení. Proto zasvěcenější hebrejští kabalisté slibují vyložiti vše, co vyšlo z prvotní příčiny a co lze zase na ni uvésti zpět, podobou těchto písmen a znaků, jich signaturou, jednoduchostí, odloučením, zakřivením, přímostí, nedostatkem, plností, velikostí, nepatrností, korunováním, otevřením, zakončením, uspořádáním, představením, spojením a kombinací písmen, bodů a přízvuků, jakož i výpočtem čísel v písmenech těch obsažených.

Vidíme rovněž, že podle stejných předpisů i staří pracovali, jak potvrzuje Vergilius, když pěje:

Terna tibi haec primum triptici diversa colore
licia circundo, terque haec altaria circum
effigiem duco. Třemi tkanicemi trojbarevnými ovinul jsem tebe a třikrát kolem oltáře vedl jsem tvůj obraz.

A zanedlouho:

Necte tribus nodis ternos Amarilli colores,
necte Amarylli modo, et Veneris, dic, vincula necta. Tři uzle nyní udělej trojbarevné, Amarylle, a znovu zavaž a rci: Venušina pouta svazuji.

A tamtéž: