Nejvyšším poselstvím

jeho Aforismů je, že pravé lidské štěstí a svoboda se dá získat jenom poznáním a
překonáním sebe.
Toto poselství má univerzální a všelidskou platnost.
Vznik Aforismů představuje ve vývoji indické nauky o józe významný předěl, kdy tradice, filozofické učení
a praktické předpisy byly až do té doby předávány jen mluveným slovem od učitele k žákovi. Dávno před
vybudováním buddhistických jeskyní v Adžantě indičtí praktičtí filosofové vycizelovali pradávné poznatky
v krátké sentence a vedli žáky, aby se jim naučili nazpaměť a uvedli je do praxe.
Pataňdžali byl první, kdo je písemně zaznamenal, a jemu nesporně patří zásluha o jejich systematické
utřídění. O autorovi Aforismů máme však dosud jen málo informací, a i ty jsou spíše legendárního charakteru.
Někteří orientalisté soudí, že Pataňdžali napsal Aforismy ve druhém století před naším letopočtem, ale jiní je
připisují několika autorům stejného jména, kteří žili ve třetím, čtvrtém a pátém století našeho letopočtu. Všichni
jsou však jednotného přesvědčení, že jenom jediný autor sepsal a uspořádal v jednotný systém zkušenosti a
poznání dávné moudrosti.
Heinrich Zimmer považuje datování vzniku Jóga–súter za velmi kontroversní. Soudí, že ač první tři knihy
základního pojednání mohou patřit do druhého století před naším letopočtem, čtvrtá kniha je zřejmě pozdějšího
data, protože obsahuje až pozdější vývoj buddhistických názorů.
Kniha je počítána mezi nejvýznamnější práce ve světové tvorbě filozofických traktátů. Není pozoruhodná
jenom látkou, kterou se zabývá, a není jen planým teoretizováním, ale popisuje dynamický proces sebeanalýzy a
nabízí praktickou techniku její realizace.