Plinius

Plinius vypravuje, že prý existují žáby zvané rubetae, které se zdržují pouze v trnitém křoví; jsou prý nadány velkou okultní silou, neboť hodíme-li kůstku z levého boku takové žáby do studené vody, počne se ihned vařiti. Krotí se jí také zuřiví psi, podáme-li ji v nápoji, vyvolává lásku i hádky; připevněna na tělo, ponouká k rozkošem. Kůstkou z pravého boku však vařící voda se ochlazuje a není ji možno vařiti, pokud kůstky nevytáhneme; zabalená v čerstvou kůži hadí léčí horečky a tlumí lásku i smyslnou rozkoš. Slezina a srdce tohoto druhu žab jsou velmi účinné proti kouzlům všude, kde dle Plinia byla kouzla těmito žabami vyvolána. I železo, jímž byl zabit člověk, má zázračnou moc, neboť zhotovíme-li si z něho uzdu a ostruhy, podmaníme si a zkrotíme jimi nejdivočejší koně. Okuje-li se kůň takovým železem, stane se nejlepším běhounem a prací se nikdy neznaví. Do zmíněného železa nutno vyrýti určité charaktery a jména. Napije-li se chorý čtyřdenní horečkou vína, do něhož byl ponořen katův meč, uzdraví se. Podáme-li někomu v medvědí lebce nápoje, připraveného z medvědího mozku, vypukne u něho medvědí zuřivost. Nešťastník se domnívá, že je medvědem, vše posuzuje ze stanoviska medvědího a v šílenství tom setrvá dotud, pokud trvá kouzlo nápoje; nějakého pozdějšího zla není se však třeba strachovati.

Také satirik Juvenal píše o tom:

Hippomanes carnemque loquor, coctumque
venenum privignoque datum. . . Mluvím o vařeném jedu, hippomanu a mase, jež se předkládá nevlastnímu synu.

Apollonius vypravuje ve svém románě Argonautica o bylině Prométheově, která prý povstala všude, kde země byla potřísněna hnisem a krví z Prometeových jater, jež denně trhal a požíral orel. Květ této byliny je šafránovitě žlutý, stonek dvojitý, kořen asi loket dlouhý podobá se čerstvě uříznutému masu a vypocuje černavou šťávu. Potře-li se kdo touto šťávou, obětovav dříve Proserpině, nemůže býti zraněn ani železem ani ohněm. Saxo Grammaticus prše, že jakýsi Fronto měl oděv chránící ho před každým šípem. Rovněž hyena má velikou čarovnou moc. Plinius vypravuje, že veřeje potřené její krví ruší veškerá kouzla, a že v domě takovém nelze duchů ani přivolati, ani donutiti k projevu. Vaříme-li popel z levého kotníku tohoto zvířete s krví lasičky a směsí touto někoho potřeme, je nenáviděn celým světem; téhož výsledku docílíme, vaříme-li oko. Konečník hyeny velmi se doporučuje proti tvrdosti a nespravedlivosti představených a vládců; žádáme-li o něco, jsme-li před soudem, anebo chceme-li vyhráti spor, máme nositi z něho třeba jenom sebemenší kousek. Zadek hyeny nošený na levém rameni je prý tak účinným prostředkem k buzení lásky, že dostačí již pouhý pohled muže, který jej nosí, na ženu, aby ho ihned uposlechla. Kůže čelní z hyeny prý zapuzuje kouzla. Krev baziliškova, také krví Saturnovou zvaná, je prý tak působivou, že propůjčuje tomu, kdo ji nosí, úspěchy v žádostech, vyslyšení proseb k Bohu, vyléčení chorob a jiná dobra. Ušní roztoč psí z levého ucha úplně černého psa je prý výbornou věšteckou pomůckou k předpovědím o životě a smrti; postaví-li ten, kdo roztoče takového nosí, k nohám nemocného a táže-li se ho na nemoc, může určitě doufati v uzdravení chorého, odpovídá-li mu tento na otázky; neodpovídá-li, zemře. Kámen, do něhož se zakousl vzteklý pes, vložený do nápoje, vyvolává hádky. Nosí-li kdo v botě pod palcem psí jazyk, neštěkají prý naň psi, zvláště tehdy, nosí-li při sobě ještě stejnojmennou rostlinu. Téhož výsledku lze prý i docíliti nošením kůže z lůžka feny. Nosí-li kdo psí srdce, utíkají před ním všichni psi.

Stejně pověstným

z čarodějných prostředků je tak zvaný hippomanes, masitý výrůstek velikosti fíku na čele nově vylíhlého hříběte. Nesežere-li klisna ihned tento výrůstek, nepocítí ku hříběti nejmenší lásky a zdráhá se ho živiti. Proto se tvrdí. že síla hippomanu je mimořádně způsobilou buditi lásku, podá-li se hippomanes v prášku, k němuž je přimíseno něco krve z milující osoby. Existuje ještě jiný čarodějný prostředek téhož jména, hlen vytékající z pochvy hřínajících klisen, o kterém praví Vergilius:

Hinc denum Hippomanes, vero quod nomine dicunt
pastores, lentum distillat ab inguine virus.
Hippomanes quam saepe malae legere novercae,
miscentes herba et non innoxia verba. Odtud konečně pochází hippomanes, správně zvaný pastýři koňským běsem, toť šťáva vytékající z rodidel. Hippoman často sbírají zlé macechy, mísíce s ní byliny a zlověstná slova.

O podivuhodné moci některých kouzel.

Zde podrobněji popíšeme některá kouzla, podle nichž bude nám možno posouditi ostatní. Náleží sem v první řadě menstruační krev. Přimísíme-li takovou krev do moštu, zkysá; vinný keř potřený menstruační krví se zkazí provždy, obilniny, jí pokropené nevydají zrní, setba odumírá, poupata zaschnou a ovoce ze stromů opadá, zrcadlo ztratí lesk, pohlédne-li do něho menstruující žena, břitva ve styku s menstruančí krví otupí, lesklá slonovina ztratí krásný lesk, železo brzy propadne rzi, mosaz nabude odporného zápachu a pokryje se měděnkou, psi po požití menstruační krve se pominou a kousnutím nakazí osoby nevyléčitelným jedem, včelí roje buď odumrou neb odletí z úlů, plátno vařené s touto krví zčerná, shřeblé klisny potratí; požerou-li oslice ječného zrna, namočeného v menstruační krvi, neběhají se po řadu let, poprášíme-li vyprané šaty popelem ze šátků potřísněných takovou krví, ztratí nach, rovněž jako květiny svoji barvu. Menstruační krev nošená ve stříbrném náramku s vlnou z černého skopce, léčí tří- a čtyřdenní horečku. Stejným prostředkem proti této nemoci jest, potřeme-li menstruační krví chorému chodidla, ale ještě lépe, učiní-li tak bez vědomí nemocného žena sama. Tímto způsobem lze i vyléčiti padoucnici. Je obecně známo, že nemocný po kousnutí psa, odmítající pokrmy a nápoje, ztratí svůj odpor, položíme-li mu pod misku neb pohár hadřík, namočený v této krvi. Menstruující žena, jdouc osetým polem, usmrcuje prý housenky, červy, brouky a jiný škodlivý hmyz; nesmí však jíti polem po východu slunce, neboť jinak by setba uschla. Touto krví zahánějí se také kroupy, bouře a že dokonce tato chrání proti blesku, o tom příklady uvádí Plinius. Za ubývajícího měsíce je menstruační krev silně jedovatá, jedovatější za nového měsíce, nejjedovatější však při zatmění měsíce neb slunce, neboť tehdy nepůsobí žádný protijed. Nejpůsobivější je krev prvých let a útlého panenství. Potrou-li se takovouto krví veřeje domu, nepůsobí v něm žádná kouzla. Šaty potřísněné touto krví neshoří a hodí-li se do ohně, omezují jej. Tvrdí se též, že epileptik se uzdraví, dáme-li mu užívati kořeny pivoňky s bobrovinou a oškrabky z košile potřísněné menstruační krví. Pálíme-li nebo pečeme-li jelení žaludek a vykuřujeme-li při tom plátnem potřísněným menstruační krví, možno tím myslivcům zkaziti výstřel. Z vlasů menstruující ženy, zakopaných do hnoje, povstanou prý hadi; spálíme-li však takovéto vlasy, tu jejich zápach hady zapuzuje. Menstruační krev je tak mocná, že jí lze otráviti i jedovatá zvířata.

Apuleius

Něco podobného vypravuje Apuleius o čarodějnici Pamfilé, která chtěla očarovati milostně jistého boiotského jinocha, místo jehož vlasů jí její služebnice Fotis přinesla pobřišní chlupy březí kozy. Na onom místě se praví, že Pamfilé v noci jako šílená vystupuje k vikýři. Tento vikýř je k magickým operacím velmi vhodný, poněvadž je krytý šindelem, ze všech stran volný a přístupný větrům a jeho okna míří ke všem stranám světovým. Sem vždy čarodějnice tajně přichází. Nejdříve vyzbrojuje svoji pracovnu veškerým svým ohavným nářadím: všelijakými přípravky, tabulkami popsanými neznámými písmy, starými kormidly ze ztroskotaných lodí, ano i polosetlelé údy mrtvol okrašlují její pracovnu. Zde umisťuje nosy a prsty, tam opět hřeby ze šibenic a kusy masa z popravených, tu krev nachytanou ze zavražděných, onde zase zohavené lebky, vyrvané zubům lítých šelem. Na to zaříkává kouřící vnitřnosti a při oběti vylévá hned pramenitou vodu, hned kravské mléko, brzy horský med, brzy medovinu. Potom, když domnělé vlasy svého miláčka několikráte zasukovala a propletla, hodila je ještě s mnoha kuřidly na žhavé uhlí. Nepraskají vlasy v žáru tak rychle, jako neodolatelnou magií a pomocí zaklínaných duchů předměty jim posvěcené přetvářejí se v lidskou podobu. Cítí, slyší a chodí, sledujíce zápach spáleného jich obalu, přicházejí místo Boioťana ke dveřím, domáhajíce se vstupu.
- Také Augustin vypravuje, že v Italii slyšel o kouzelnicích, které svoje ďábelské umění znaly tak dokonale, že pomocí pilulek mohly proměňovati lidi ve zvířata, která jim musila sloužiti, načež po vykonané práci je proměňovaly opět v lidi.

Sem také patří i ony prostředky, o nich se zmiňuje Lukianos, když mluví o thessalské čarodějnici přivolávající stíny podsvětí:

Huic quisquid foetu genuit natura sinistro
miscetur, non spuma canum, quibus unde timori est,
vinera non lyncis, non durae nodus hyenae
defuit, et cervi pasti serpente medulla,
non puppim retinens Euro tendente rudentes
in mediis echeneis aquis oculique draconum. Co příroda kdy v nešťastné hodině zrodila, to ona mísí, nechybí slina vzteklých psů, vnitřnosti rysa a zuby urputné hyeny, ani morek jelena živeného hady, ani štítonoše, jenž zastavuje lodi za východního větru, vzdouvajícího plachty, ani oči draka.

Podobně pěje jinde o přátelích Odyssea:

Quos hominum ex facie dea saeva potentibus herbis
indeverat Circe, in vultum ac terga ferarum. Jichž lidské tvary pomocí bylin proměnila ve zvířata, krutá bohyně Kirké.

A krátce na to:

Picus equum domitor, quem capta cupidine,
conjux aurea percussum virga, versamque venenis
fecit autem Circe, sparsitque coloribus alas. Pikus, krotitel koní, jehož, hořícího vášní, manželka Kirké udeřila zlatým proutkem a jedem proměněn stal se ptákem s pestrými křídly.

O kouzlech a jejich moci.

Kouzla mají prý takovou moc, že mohou zkaziti, oslabiti, ochromiti a pozměniti: dle víry mnohých všechny nižší věci, jak dí Vergilius:

Has herbas, atque haec Ponto mihi lecta venena
ipse dedit Moeris nascuntur plurima Ponto.
His ego saepe lupum fieri et se condere sylvis,
Moerim, saepe animas imis exire sepulchris,
atque satas alio vidi traducere messes. Tyto byliny a jedy pro mne v Pontu nasbírané dal mi sám Moeris, neboť v Pontu rodí se jich velmi mnoho. Často jsem viděl, jak Moeris jimi se stal vlkem a schovával se v lesích, volaje z hrobů duše a přesazuje žeň, jinde zasetou.

O kouzlech, jich druzích a praktikách.

Doposud mluvili jsme o silách a vlivech věcí přírodních. Zbývá nám ještě zmíniti se o nanejvýše podivuhodné věci, totiž o okouzlení člověka láskou nebo nenávistí, nemocí nebo zdravím a pod.; rovněž musíme se zmíniti o okouzlení zlodějů a loupežníků, aby na určitém místě nekradli, o okouzlení obchodníků, aby někde nemohli koupiti ani prodati, o okouzlení vojska, aby nemohlo překročiti hranici, o okouzlení lodí, aby je ani moc větrů ani nespočetné plachty nedostaly z přístavů; dále očarování mlýna, aby nemohl býti žádnou mocí přiveden do pohybu, o očarování cisteren nebo studní, aby nebylo lze z nich čerpati vodu, o očarování polí, aby nerodila, o očarování míst, aby se na nich nemohlo stavěti, o očarování ohně, aby nemohl býti na některém místě zapálen, a aby hořlavina se nevzňala ani při největším žáru, dále o zaklínání blesku a bouří, aby nemohly škoditi, o očarování psů, aby nevyli, o očarování ptactva a divé zvěře, aby nemohla utéci a pod., což se zdá přímo neuvěřitelným, ale čehož možnost však přece častá zkušenost potvrzuje. Takováto kouzla působí se prostředky magickými, jako mastmi, nápoji neboli filtry lásky, amulety, prsteny, dále pohledem, živou imaginací a silnou vůlí, jakož i obrazci, charaktery, magickými zpěvy a zaklínáním, světly, tóny, čísly, slovy a jmény, vzýváním, obětmi, exorcismy, svěcením, sliby a rozmanitými obyčeji a obřady.

vyvolani demonu

Kterak jistými přírodními látkami lze přivolati duchová knížata a démony, služebníky jejich.

Je známo, že zlé démony je možno přivolati ohavným a svatokrádežným uměním; Psellos vypravuje o gnostických čarodějích, kteří provozovali tytéž ohavnosti, jaké se kdysi páchaly v kultu Priapově a při uctívání modly Panor. Tomuto se podobalo - není-li to ovšem vybájeno odporné kacířství templářů. Dále jest známo o čarodějnicích, že jejich babská pověra končila v takovýchto hanebnostech. Těmito věcmi vábí se zlí duchové a dochází s nimi ke smlouvě, jak pravil zlý démon maga Kynopse k Janovi; “Všecka moc Satanova přebývá v něm, on se paktuje se všemi zlými mocnostmi, jakož my s ním; Kynops poslouchá nás a my jeho”. - Opačně ovšem zase víme, že dobrými skutky, čistou mysli, mystickými modlitbami, vroucími prosbami a pod. si můžeme nakloniti nebeské anděly. Nikdo nebude pochybovati, že určitými přírodními látkami lze přivolati i duchová knížata světa, anebo alespoň jejich služebníky, démony, vzdušné duchy, jak praví Merkurius, nikoliv tedy bytosti nebeské, neboli vyšší. Tak čteme o starých kněžích, že zhotovovali věštecké sochy a obrazy, které oživovali hvězdnými duchy, čemuž však nesmíme rozuměti tak, jako by snad duchové byli vázáni určitými látkami, nýbrž tak, že libujíce si v harmonických, jim odpovídajících hmotách, rádi v nich přebývají, jimi promlouvají a jiné divy konají, asi stejně, jako když démoni ovládnou lidské tělo.

dochove

Kterak jistými přírodními látkami lze přivolati duchová knížata a démony, služebníky jejich.

Je známo, že zlé démony je možno přivolati ohavným a svatokrádežným uměním; Psellos vypravuje o gnostických čarodějích, kteří provozovali tytéž ohavnosti, jaké se kdysi páchaly v kultu Priapově a při uctívání modly Panor. Tomuto se podobalo - není-li to ovšem vybájeno odporné kacířství templářů. Dále jest známo o čarodějnicích, že jejich babská pověra končila v takovýchto hanebnostech. Těmito věcmi vábí se zlí duchové a dochází s nimi ke smlouvě, jak pravil zlý démon maga Kynopse k Janovi; “Všecka moc Satanova přebývá v něm, on se paktuje se všemi zlými mocnostmi, jakož my s ním; Kynops poslouchá nás a my jeho”. - Opačně ovšem zase víme, že dobrými skutky, čistou mysli, mystickými modlitbami, vroucími prosbami a pod. si můžeme nakloniti nebeské anděly. Nikdo nebude pochybovati, že určitými přírodními látkami lze přivolati i duchová knížata světa, anebo alespoň jejich služebníky, démony, vzdušné duchy, jak praví Merkurius, nikoliv tedy bytosti nebeské, neboli vyšší. Tak čteme o starých kněžích, že zhotovovali věštecké sochy a obrazy, které oživovali hvězdnými duchy, čemuž však nesmíme rozuměti tak, jako by snad duchové byli vázáni určitými látkami, nýbrž tak, že libujíce si v harmonických, jim odpovídajících hmotách, rádi v nich přebývají, jimi promlouvají a jiné divy konají, asi stejně, jako když démoni ovládnou lidské tělo.

Jak lze dosíci darů nebeských životadárných, i duchových a božských.

Ti, kteří se zabývají magií, tvrdí, že za spolupůsobení vhodných sil vyšších na věci nižší a za příznivých nebeských vlivů jest možno dosáhnouti darů nebeských, a že lze si pomocí nebes získati i nebeské démony, průvodce hvězd. Proto Jamblichos, Proklos, Synesios a celá platonská škola vůbec učí, že určitými látkami, obsahujícími přirozenou božskou sílu, (povahově odpovídající vyššímu) lze dosáhnouti nejen nebeských či životadárných darů, ale i jistých darů duchovních a božských, pokud je ovšem správně zvolíme a připravíme fyzicky i astronomicky. Hermes Trismegistos píše, že zhotovíme-li z jistých, určitému démonu odpovídajících látek, sošku vhodného tvaru, bude dotyčným démonem ihned oživena. Také Sv. Augustin zmiňuje se o podobné věci v 8. knize svého díla “De civitate Dei”. Harmonie světová jest toho druhu, že nadnebeské je přitahováno nebeským a nadsmyslné přirozeným, poněvadž tvůrčí síla a účast druhů vším prostupuje. A stejně, jako tato tvůrčí síla vyvolává skrytými příčinami zjevné, tak mag užívá zjevného, aby přivolal skryté, k čemuž používá hvězdných paprsků, vykuřovadel, světel, tónů a jiných věcí odpovídajících nebesům, které obsahují mimo vlastností fyzických i jisté nefyzické a božské vztahy, čísla a míry. Tak čteme, že staří často vyvolali jistými přirozenými věcmi něco božského a zázračného. Kámen tvořící se v oku hyeny propůjčuje prý dar věštecký, když jej podložíme pod jazyk. Totéž možno přivoditi i selenitem, kamenem měsíčním. Anchitem možno přivolati zjevy vyšších duchů, synochitem pak zjevy podsvětní. Dle Plinia podobně působí i bylina aglaofotis, nazvaná též marmoritidou, rostoucí v mramorových lomech Arabie při hranici perské. Magové používají této rostliny při evokacích. Chtějí-li věštiti, tu si připravují nápoj z byliny zvané theangelsida. Existují prý i byliny, jež křísí mrtvé. Dějepisec Xanthos vypravuje, že jedna dračice vzkřísila své zabité mládě bylinou zvanou bali, kterou byl také vzkříšen i jakýsi Tillo, jehož usmrtil drak. Též Juba sděluje, že v Arabii vzkřísili člověka jakousi bylinou. Zda lze skutečně něco podobného vykonati silou rostliny u člověka neb nějaké jiné přírodní bytosti, o tom pojednáme v dalším, avšak že je to možné u ostatních živých tvorů, o tom nepochybujeme. Tak utopení komáři ožijí v horkém popelu, utopené včely ve šťávě šanty kočičí a úhoři pošlí nedostatkem vody, obživnou v několika dnech, zakopáme-li je neporušené a potřené octem s něco supí krví do hnoje. Rozřežeme-li štítonoše lodního a vhodíme do moře, kusy se zanedlouho spojí a ryba oživne. Dále víme, že pelikán křísí mrtvá mláďata svou vlastní krví.

To znali Egypťané,

a proto také nazývali přírodu magičkou, to jest magickou silou, která se projevuje přitahováním podobného podobným, vhodného vhodným. Tuto přitažlivost, která plyne ze vzájemné harmonie věcí, nazývali Řekové sympathií; tak se shoduje země s vodou v chladnosti, voda se vzduchem ve vlhkosti, vzduch s ohněm v teple, oheň s nebem ve hmotě; proto mísí se oheň s vodou jedině prostřednictvím vzduchu a tento opět se zemí prostřednictvím vody, tak spojuje se i duch s tělem pomocí duše a tato duše s intelektem jen prostřednictvím ducha. Jakmile příroda utvoří lidský zárodek, ihned do něho vlévá duši vzatou z vesmíru, když ho byla uzpůsobila, a tato duše jest pak jakýmsi troudem, který přijímá do sebe božskou inteligenci a rozum stejným způsobem, jako dřevo vysušením se uzpůsobuje pohltiti olej, který jest lákavou potravou pro oheň a tento oheň jest opět nositelem světla. Z těchto příkladů vidíme, jak určitými, přirozenými či umělými přípravami lze dosáhnouti určitých darů. Kameny a kovy se shodují s rostlinami, tyto opět se zvířaty, zvířata s nebesy, nebesa s inteligencemi, a tyto opět s božskými vlastnostmi a znaky a konečně i s Bohem samotným, k jehož obrazu a podobě bylo všechno stvořeno. Prvním obrazem Boha je svět, obrazem světa je člověk, obrazem člověka zvíře, obrazem zvířete zoofyt, obrazem zoofytu rostlina, obrazem rostliny kovy a obrazy kovů kameny. A stejně i v duchovém světě shoduje se rostlina s nerozumným zvířetem ve vzrůstu, zvíře s člověkem v citu, člověk s duchy v rozumu a duchové s Bohem v nesmrtelnosti. Božskost se spojuje s rozumem, rozum s úsudkem, úsudek s vůlí, vůle s obrazotvorností, obrazotvornost s pocitem, cit se smysly a tyto pak se samotnými hmotnými věcmi. Neboť v přírodě vládne taková spojitost a vzájemnost, že každá vyšší síla pronikající svými paprsky v dlouhé, nepřetržité řadě, každou věc na tomto světě, proudí až k věci poslední a naopak, síla nižší vine se po jednotlivých stupních výše postavených až k nejvyššímu. Tak věci nejdolejší a věci nejhořejší jsou vzájemně spojeny, že vliv jako prvá příčina rozšiřuje se od počátku až ke konci stejně, jako napjatá struna se po celé svojí délce chvěje, když se jí dotkneme na jednom konci. Uvedeme-li tudíž v pohyb věc dolejší, pohneme i hořejší věcí, která jí odpovídá podobně, jak je tomu u strun dobře naladěné citery.