Idem ego, cum subii convexa foramina terrae,
supposuique ferox imis mea terga cavernis,
sollicito manes, totumque tremoribus orbem concutio... Jest mi vlastní síla, kterou rozháním smutné mraky, bičuji vlny, obracím sukovité duby, zatvrzuji mraky a zemi bičuji kroupami, jsem to já, který na volném nebi stižené bratry (neboť jest mým polem) bičuji takovou silou, že naši srážkou zaznívá éter ve svém středu a ze vzedmutých mraků šlehá oheň. Sjedu-li do vyklenutých otvorů země, rozlícen tlačím se do nejhlubších jeskyní, děsím mány a duněním otřásám celým světem.

Zefyrus, zvaný také Favonius, jest pak větrem, velmi jemným, vanoucím od západu. Vane mírně, jest chladný a vlhký. Rozvazuje pouta zimy a probouzí poupata a květy. Opakem jeho jest Eurus, zvaný též Subsolanus nebo Apeleotes, vanoucí z východu, který jest vodnatý, mrakotvorný a prudké bouřlivosti. O těchto větrech pěje Ovidius:

Eurus ad auroram, Nabatheaque regna recessit,
Persidaque et radiis juga subdita matutinis,
vesper et occiduo quae littora sole tepescunt
proxima sunt Zephyro: Scythiam Septemque triones,
Horrifer invasit Boreas: contraria tellus
nubius assidius, pluvioque madescit ab Austro. Eurus k Aurorě (Jitřence) do říše Nabathejské uprchl k Persii a k pohořím vysokým za paprsků rána, Vesper (Západ) a břehy oteplované zapadajícím sluncem nejbližší jsou Zefyrovi. Do Skythie a k severu vrhá se strašlivý Boreas, zatímco protější země vlhne mračny naplněnými deštěm od Austra.