Nepřátelství je také mezi liškami a labutěmi, býky a vránami. Z ptáků neustále spolu bojují vrány a sovy, luňáci a sovy, luňák a havran, křepelky a hrdličky, ostříž a datel, orel a hrdlička, jeleni a draci. Z živočišstva vodního nenávidí se delfíni a velryby, úhoři a štiky, murény a mořští hadi. Mořský rak obává se chobotnice tak, že již pouhý pohled na ni jej usmrcuje. Mořský úhoř útočí i na chobotnici i na raka. Pardálové pak prý se bojí hyeny, že se jí nemohou vůbec postaviti na odpor a dotknouti se její kůže; jestliže kůži obou zvířat zavěsíme k sobě, vypadají z pardálí všechny chlupy. Horapollon praví ve svém spise o hieroglyfech, že vrhne-li se někdo opásaný hyení kůží ve střed nepřátel, nemůže býti nikým poraněn a statečně se probije. Stejně čelí beránkovi nepřátelství a škodolibost vlkova; děsí se ho a bázní prchá. Vypravuje se, že pověsíme-li vlkův ocas, kůži neb hlavu nad jesle, ovce zesmutní a ničeho nežerou strachem. Plinius vypráví, že malý ptáček esalom, ničící vejce havraní, jehož mláďata požírají lišky, potýká se s nimi, ať jsou staré či mladé: to když vidí havrani, spěchají hned na pomoc proti společnému nepříteli. Ptáček achantis žijící v bodláčí, nenávidí osla, který bodláčí požírá. Maličký pták egithus tak prý nenávidí osla, že v něm tuhne krev a nemůže odletěti; hýká-li, zacházejí jeho vejce i mláďata. Oliva natolik si hnusí cizoložnici, že touto zasazena, je neplodná a často usychá. Lev se nebojí ničeho tak, jako planoucích pochodní, kterými se dává také nejlépe krotiti; vlk nebojí se ani meče, ani oštěpu, ale kamene, kterým když ho uhodíme, způsobíme mu ránu, ve které rostou červi. Kůň bojí se tak velblouda, že nesnese pohledu na jeho obraz, zuřící slon jest umírněn pohledem na skopce, had děsí se člověka nahého, kdežto oblečeného pronásleduje, zuřící býk se uklidní, je-li přivázán k fíkovníku. Jantar přitahuje vše mimo pohanky a toho, co je potřeno olejem; mezi ním a těmito věcmi existuje jakási antipatie.